Článek
Děda bydlel ve stejném paneláku přes padesát let.
Před domem byly tři lavičky. Dvě se během let několikrát měnily. Jedna zůstávala pořád stejná.
Kovové nohy, dřevěné latě a zelená barva.
Každé jaro ji děda obrousil a znovu natřel.
„Proč nenatřeš i ty ostatní?“ ptala jsem se ho kdysi.
„Ty nejsou moje.“
Přitom nebyla jeho ani tahle.
Letos ho někdo zastavil
Nový předseda SVJ se pustil do oprav domu.
Jednou na jaře potkal dědu před vchodem. Děda měl lavičku částečně obroušenou a vedle ní otevřenou plechovku.
„Pane Nováku, vy to natíráte?“
„Každý rok.“
„Jenže to je společný majetek. Bez domluvy byste do toho zasahovat neměl.“
Děda se na něj podíval.
„Doteď to nikomu nevadilo.“
Předseda mu vysvětlil, že se stejně plánuje výměna všech laviček.
Děda přestal natírat.
„Téhle?“
„Nejspíš všech.“
„Tuhle ne.“
Poprvé jsem ho kvůli lavičce viděla opravdu naštvaného.
Babička tam čekala na kamarádku
Večer jsem se ho zeptala, proč mu na ní tolik záleží.
„Protože tam seděla babička.“
Čekala jsem nějaké další vysvětlení.
Nepřišlo.
„A?“
Děda se zatvářil, jako bych měla pochopit samozřejmou věc.
Nakonec mi řekl, že babičku uviděl na té lavičce krátce poté, co se její rodina přistěhovala do vedlejšího vchodu.
Bylo jim něco přes dvacet.
Seděla tam a čekala na kamarádku.
Děda šel kolem a chtěl ji oslovit.
„Co jsi jí řekl?“
„Nějakou blbost.“
„Jakou?“
„Ptal jsem se, jestli čeká na autobus.“
Před jejich domem žádná autobusová zastávka nebyla.
Začala se smát.
„A pak?“
Děda pokrčil rameny.
„Pak už mě znala.“
To bylo celé.
Lavička nakonec zůstala
Děda nikdy neřekl, že ji natírá kvůli babičce.
Po její smrti v tom prostě pokračoval stejně jako předtím.
Předseda SVJ nakonec zjistil, že lavička není v tak špatném stavu jako zbývající dvě. Domluvili se, že se vymění jen poškozené latě.
Děda dostal podmínku, že příště se musí na natírání předem zeptat.
„Tak se zeptám,“ řekl.
O pár dní později lavičku dokončil.
Sedla jsem si vedle něj.
„Takže ji natíráš skoro šedesát let kvůli tomu, že se ti tu babička jednou smála?“
Děda zavřel plechovku s barvou.
„Ne. Natírám ji, protože už to potřebovala.“
A víc z něj člověk zase nedostal.
