Článek
Vedle tátovy spíže vždycky stála plastová přepravka.
Když se naplnila prázdnými lahvemi, naložil ji do kufru a odvezl do malého obchodu asi šest kilometrů od domu.
Nikdy jsem nechápala proč.
Tři sta metrů od něj byl supermarket s automatem na vratné lahve.
„Tati, vždyť projedeš víc benzínu, než za ně dostaneš.“
„Aspoň se auto protáhne,“ odpovídal.
To byla přesně odpověď mého táty. Něco řekl, ale člověk stejně nic nevěděl.
Jednou jsem jela s ním
Byla sobota a já u něj zrovna byla na návštěvě.
Když začal nosit lahve k autu, nabídla jsem se, že pojedu také.
Obchod jsem si pamatovala ještě z dětství. Malé potraviny v přízemí paneláku. Uvnitř skoro nic nezměnili, jen regály vypadaly starší než já.
Za pultem stál prošedivělý muž.
Jakmile uviděl tátu, usmál se.
„Zase zásilka?“
„Tentokrát toho moc není,“ odpověděl táta.
Muž převzal lahve a chvíli spolu mluvili. Táta potom koupil chleba, máslo, kávu a nějaké sušenky.
Nic, pro co by nemohl zajít k sobě za roh.
Cestou zpátky jsem se zeptala:
„Ty ho znáš dlouho?“
„Karle? Jo.“
„Jak dlouho?“
Táta chvíli počítal.
„Skoro třicet let.“
V jednom sešitě měl napsané naše jméno
Koncem devadesátých let přišel táta na několik měsíců o práci.
Já si z toho skoro nic nepamatuji. Vybavuji si jen, že jsme tehdy nikam nejezdili a máma často říkala, že něco koupíme až příště.
Jednou šel táta do těchto potravin.
U pokladny zjistil, že nemá dost peněz.
„Měl jsem tam mléko, chleba, máslo a něco pro vás,“ řekl.
Začal prý věci vracet do regálu.
Karel ho zastavil.
Pod pultem měl obyčejný linkovaný sešit. Napsal do něj tátovo příjmení a vedle částku.
„Zaplatíš příště.“
Táta přišel znovu.
A Karel znovu otevřel stejný sešit.
„To tě nechal nakupovat na dluh?“
Táta přikývl.
„Nejen mě. Tehdy to tak někde ještě fungovalo.“
Když si našel práci, všechno zaplatil.
Tím pro něj byla věc vyřízená.
Skoro.
Supermarket je blíž
Když jsme se vraceli, míjeli jsme velký supermarket kousek od jeho domu.
Ukázala jsem na něj.
„Takže proto jezdíš až tam.“
Táta pokrčil rameny.
„Taky tam mají dobrý chleba.“
Začala jsem se smát.
„Jasně.“
Chvíli bylo ticho.
Pak dodal:
„Když bylo potřeba, Karel se neptal.“
A to bylo celé.
Táta už mu třicet let nic nedluží. Přesto k němu dál vozí lahve a pokaždé tam nechá pár stovek za nákup, který by mohl udělat mnohem blíž.
Dřív jsem si myslela, že jen zbytečně projíždí benzín.
Teď už vím, že se jednou za pár týdnů vrací na místo, kde mu někdo pomohl ve chvíli, kdy to potřeboval.
