Hlavní obsah

Slíbila jsem uplést dva svetříky. Dcera už dalším šesti maminkám slibovala svetry k Vánocům

Foto: gemini.com

Když dcera nabídla moje pletené svetříky ostatním rodičům, zájem mě potěšil. Jenže já souhlasila se dvěma kusy a ona už domlouvala další pod stromeček. Došlo mi to naplno až ve chvíli, kdy jsem kvůli pletení nechtěla vidět vnučku.

Článek

Při posledním rozhovoru o svetrech mi dcera řekla, že už se v tom nevyzná. Jednou mám radost, že se moje práce líbí, a za pár dní chci všechno zrušit. Seděly jsme u mě v kuchyni u prázdného stolu. Nedokázala jsem jí hned vysvětlit, že obojí může být pravda.

Začalo to letos v říjnu svetrem pro vnučku Aničku. Vybrala si zelenou přízi a přála si dvě velké kapsy. Na vzoru jí nezáleželo. Potřebovala hlavně někam ukládat kaštany, které nosila z každé procházky.

Pletla jsem večer u televize, někdy pár řad po obědě. Jsem v důchodu teprve druhým rokem a pořád si zvykám, že nemusím využít každou hodinu. Některý den jsem jehlice vůbec nevytáhla. Svetr mohl počkat, Anička měla v čem chodit.

Když si ho odnášela, nacpala si do jedné kapsy plyšovou myš a druhou nechala pro venkovní nálezy. Dcera ji vyfotila na chodbě. Později mi poslala zprávu, že se maminky ze školkové skupiny ptají, odkud takový svetr máme.

Udělalo mi to dobře. Dlouho se mě nikdo neptal na něco, co umím, jinak než v souvislosti s opravou roztrženého švu. Když dcera zavolala, jestli bych upletla ještě dva, začala jsem rovnou přemýšlet nad barvami.

Upozornila jsem ji, že nejsem žádná výrobna. Potřebovala jsem znát velikosti a chtěla jsem nejprve vidět přízi. Dcera souhlasila a řekla, že peníze na materiál vybere předem. Za práci jsem navrhla částku, kterou jsme chvíli obě rozpačitě posouvaly.

Nakonec jsem na dva svetříky kývla. Jeden měl být modrý pro chlapečka a druhý cihlový pro holčičku. Jejich maminky nespěchaly. Domluvily jsme se přes dceru, že je dokončím během listopadu.

Byla jsem pyšná, že si někdo vybral právě moje pletení. Dceři jsem dokonce řekla, ať mi případný další zájem přepošle. Myslela jsem tím, že se podívám, co kdo chce. Dnes vím, že jsem to měla vyslovit přesněji.

První týden mě práce bavila. Zapsala jsem si rozměry na papír, koupila dva druhy knoflíků a hlídala, aby rukávy vyšly stejně. Dcera mi mezitím posílala fotografie barev z internetu. Odpovídala jsem, která se mi líbí, a neptala se, pro koho je vybírá.

Na začátku listopadu jsme spolu zajely do galanterie v sousední čtvrti. Potřebovala jsem dokoupit klubko modré. Dcera si z regálu nabrala do košíku ještě smetanovou, růžovou a tři zelené odstíny. Myslela jsem, že vybírá něco dalšího pro Aničku.

U pultu vytáhla telefon a porovnávala odstíny s poznámkami. Prodavačka se ptala, jestli chceme všechno ze stejné příze. Dcera odpověděla, že ano, protože maminka teď plete dětské svetry na objednávku. Řekla to s takovou hrdostí, že jsem se nejprve usmála.

Potom se mě zeptala, jestli stihnu poslední kus nejpozději týden před Vánoci. Zůstala jsem stát s modrým klubkem v ruce. V telefonu měla dalších šest jmen. U čtyř už byla vybraná velikost, u dvou poznámka, že rozměry přijdou večer.

„Já přece přijala jenom ty první dva,“ řekla jsem.

Dcera namítla, že jsem sama chtěla vědět o dalším zájmu. Vysvětlovala rodičům, že ruční práce chvíli trvá, ale do Vánoc zbývá dost času. Peníze od dalších lidí zatím nevybírala. Čekala prý jen, až nakoupíme materiál.

Prodavačka mezitím odnesla jedno klubko k jinému regálu, aby zkontrolovala odstín. Byla jsem ráda, že nám dala chvíli bez posluchače. Nechtěla jsem dceru shazovat před cizím člověkem, ale košík jsem od sebe odsunula. Koupily jsme pouze modrou přízi.

Cestou autem jsme mluvily málo. Dcera se pak pokusila všechno zlehčit. Nemusím přece sedět u pletení od rána do večera. Mám na to týdny, lidi mi zaplatí a já budu dělat něco, co mám ráda. Ona mi jen pomáhá, abych se konečně nebála říct si o peníze.

Nedokázala jsem jí tehdy odpovědět tak rozhodně, jak jsem chtěla. Část mě měla strach, že skutečně zahazuji příležitost. Řekla jsem, že nejdřív dokončím oba rozdělané kusy a pak si promluvíme. Dcera to přijala jako odklad, ne jako odmítnutí.

Doma jsem si zkusila spočítat, kolik večerů mi zabral první svetr. Jenže u Aniččina jsem čas nesledovala. Párání jedné kapsy nebylo zdržení, ale součást práce, kterou jsem chtěla mít pěknou. Teď jsem si při stejné chybě začala vyčítat promarněnou hodinu.

Večer mi dcera přeposlala poslední rozměry. Připsala otázku, jestli by jeden svetr mohl mít místo kapes kapuci. Rozepsala jsem odpověď, že další práci nechci. Pak jsem ji smazala. Nakonec jsem poslala jen, že kapuci jsem už dlouho nepletla. Odmítnutí jsem znovu odložila.

Následující dny jsem vstávala s pocitem, že bych měla hned po snídani pokračovat. Když jsem šla na nákup, přemýšlela jsem, zda se nezdržím. Na stole zůstala rozečtená knížka a kamarádce jsem napsala, že společnou procházku necháme na jindy.

Nikdo mi to nenařídil. Sama jsem si z těch šesti jmen udělala povinnost, přestože jsem se s jejich nositelkami ani nedomluvila. A na dceru jsem byla čím dál podrážděnější. Stačilo, aby se zeptala, jak pokračuji, a slyšela jsem v tom kontrolu.

Rozhodující byl obyčejný úterní telefonát. Anička chtěla po školce přijít a ukázat mi obrázek jejich psa, kterého namalovala s fialovým ocasem. Dcera se ptala, jestli se nám hodí půl páté. Podívala jsem se na rozpletený rukáv a řekla, že dnes raději ne.

Z telefonu jsem zaslechla Aničku, jak se ptá proč. Dcera jí vysvětlila, že babička musí pracovat. Pak se mnou ještě domluvila pátek. Zavěsila jsem a chvíli držela telefon v ruce. V bytě bylo ticho a já měla celé odpoledne přesně na to, co jsem si údajně přála.

Ten večer jsem neupletla skoro nic. Vybavila jsem si, jak Anička zkoušela kapsy na svém svetru. Začala jsem plést, abych jí udělala radost, a teď jsem neměla čas ani na její obrázek. Nešlo už o cenu za práci ani o to, jestli bych všechno stihla.

Ráno jsem dceru poprosila, aby přišla bez seznamů a bez příze. Nechtěla jsem to řešit po zprávách. Než dorazila, sundala jsem ze stolu ubrus, který se mi při pletení pořád shrnoval, a uklidila klubka do tašky. Poprvé za několik dní byl stůl volný.

Právě při tom rozhovoru mi vyčetla, že mě není možné potěšit. Nehádala jsem se s ní o každou zprávu, kterou jsme si poslaly. Přiznala jsem, že jsem se zájmem nechala unést a odpovídala na barvy, aniž bych se zeptala na ostatní podmínky.

„Ale když jsem včera odmítla Aničku, došlo mi, že takhle pokračovat nechci,“ řekla jsem. „Ty dva svetry dodělám. Další už neberu.“

Dcera znejistěla. Ptala se, co má těm maminkám napsat, když už s dárky počítají. Navrhla jsem, že se omluvíme za nedorozumění. Mohla jim dát moje číslo, pokud to budou chtít slyšet ode mě. Odmítla jsem ale u každého jména znovu zvažovat, zda ještě jeden kus neudělám.

Nakonec napsala do skupiny, že přijala další požadavky dřív, než se se mnou domluvila, a vánoční objednávky nebudou. Ukázala mi zprávu před odesláním. Většina žen odpověděla stručně a slušně. Jedna byla zklamaná, protože už koupila sukni k plánovanému svetru.

To dceru mrzelo nejvíc. Měla pocit, že před nimi vypadá nespolehlivě. Tentokrát jsem se ji nesnažila uklidnit nabídkou, že alespoň ten jeden svetr udělám. Jen jsem s ní zůstala sedět, než dopila čaj. Pak jsme domluvily, že Aničku v pátek vyzvednu sama.

V pátek jsem na ni čekala v šatně školky. Obrázek měla připravený ve skříňce a celou cestu mi vysvětlovala, proč pes potřeboval právě fialový ocas. Doma jsme vytáhly pastelky. Dcera se pro ni zastavila až navečer a chvíli si kreslila s námi. O svetrech jsme nemluvily.

Obě přijaté zakázky jsem dokončila tento týden. Odevzdala jsem je složené v papírových taškách a dostala domluvené peníze. Jedna maminka mi poslala fotografii syna v modrém svetru. Potěšila mě stejně jako první pochvala, jen jsem už k odpovědi nepřipojila nabídku dalšího pletení.

Dcera se mnou teď o podobných nápadech mluví opatrněji. Trochu mi chybí její původní nadšení a jí asi vadí, že dobrý úmysl nestačil. Když mi poděkovala za dokončené svetry, měla jsem chuť dodat, že někdy zase něco uplést můžu. Zatím jsem to nechala být.

Na jehlicích mám teď zadní díl svetru pro sebe. Přízi jsem měla doma už od jara, pořád na ni nebyl čas. Leží vedle křesla i několik dní bez povšimnutí. Včera jsem místo další řady šla s Aničkou ven. Svetr jsem nechala rozpletený a cestou domů mě ani jednou nenapadlo, že ho musím večer dohnat.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz