Článek
V hotelu v Pardubicích pracuji čtrnáct let. Znám hosty, kteří přijíždějí každý měsíc, i zásuvku, ve které se zasekávají náhradní karty. Když mi letos v září ředitel nabídl vedení recepce, poděkovala jsem a odmítla. Nechtěla jsem po večerech shánět náhrady a vysvětlovat lidem, proč nemohou dostat volno. Své směny jsem měla ráda. Cizí starosti už méně.
Místo přijala Tereza, která k nám nastoupila před třemi lety. Sama jsem ji zaučovala. Byla pečlivá, uměla uklidnit rozčileného hosta a nikdy nenechala nevyřízenou zprávu další směně. Přesto mě překvapilo, jak snadno si přenesla věci ke stolu v kanceláři. Když se mě poprvé zeptala na plánovanou dovolenou, odpověděla jsem jí tónem, jakým jsem jí kdysi vysvětlovala snídaně.
Jedna změna mi vadila hned. Výměny směn se měly nově zapisovat do sdíleného rozpisu a platily až po jejím potvrzení. Dřív jsme se domluvili mezi sebou a vedoucímu oznámili výsledek. Většinou jsem to zařizovala já. Tereza nám řekla, že potřebuje vidět skutečné obsazení, ne tři různé verze v telefonu. Připadalo mi, že zbytečně komplikuje něco, co léta fungovalo.
Pořád chodili za mnou
Kolegové se mě ptali dál. Věděli, že si pamatuji, kdo chce ranní a kdo si rád přivydělá o víkendu. Když si Jana postěžovala, že potřebuje v sobotu čtrnáctého listopadu uvolnit ranní kvůli sestřině svatbě, slíbila jsem, že se zeptám Radka. Měl ten den volný a obvykle o směny stál. Janě jsem řekla, ať s tím počítá. Tereze prý hotovou výměnu potom jen předáme.
O dva dny později přišla Věra. Na stejnou sobotu dostala od dcery lístky do divadla v Praze a potřebovala uvolnit odpolední. Zrovna jsem odbavovala příjezd skupiny a mezi dvěma platbami jí řekla, že Radek určitě něco vezme. Přikývla a odešla. Až večer jsem mu napsala. Odpověděl, že může pouze ráno. Věděla jsem to tedy, ale rozhovor s Věrou jsem nechala na další den.
Jenže Věra už si koupila jízdenku a Jana mi poslala poděkování s fotografií šatů. Obě byly přesvědčené, že je vše domluveno. Já zatím nezapsala nic. Když Tereza v pondělí otevřela listopadový rozpis, Jana se ozvala, že má přece sobotu volnou. Věra řekla totéž. Stála jsem vedle tiskárny s balíkem papíru v náručí a najednou jsem neměla kam uhnout pohledem.
Rozhovor za recepcí
Tereza mě po směně požádala, abych chvíli zůstala. Na monitoru měla Radkovu zprávu, kterou si od něj vyžádala. Janinu ranní převzal a Tereza výměnu potvrdila. Za Věru na odpoledne nikdo nebyl. V sobotu přijížděla velká skupina a já už měla ranní spolu s Janou, takže jsem chybějící odpolední jednoduše převzít nemohla. Tereza se mě zeptala, co přesně jsem oběma slíbila.
Začala jsem jí vysvětlovat, že takhle jsme si pomáhali vždycky. Připomněla jsem jí i směny, které jsem kdysi vzala za ni. Nehádala se. Jen otočila monitor ke mně a řekla: „Věře prosím zavolej ty.“ Chtěla jsem namítnout, že rozpis je přece její práce. Větu jsem nedokončila. Ještě před chvílí jsem se zlobila, že do mých domluv zasahuje. Teď jsem chtěla, aby za mě vyřídila jejich konec.
Věře jsem zavolala z kanceláře. Řekla jsem, že jsem jí volno přislíbila dřív, než jsem měla náhradu, a že v sobotu odpoledne musí přijít. Nejdřív mlčela. Potom se zeptala, proč jsem jí to neřekla hned, když mi Radek odepsal. Neměla jsem dobrou odpověď. Omluvila jsem se, ale ona mě neutěšovala. Jen řekla, že zavolá dceři. Po skončení hovoru jsem ještě chvíli držela telefon u ucha.
Směna, kterou jsem vzala
Další den jsme s Terezou našly aspoň částečnou nápravu. Věra měla v neděli ranní, a kdyby jí odpadla, mohla za dcerou odjet alespoň po sobotní práci a zůstat přes noc. Nabídla jsem, že nedělní vezmu. Tentokrát jsem nejdřív otevřela vlastní kalendář a zavolala domů. Teprve potom Tereza změnu potvrdila v rozpisu a já ji oznámila Věře. Divadelní představení jí to nevrátilo.
V sobotu jsme se vystřídaly u pultu bez obvyklého povídání. Věra byla slušná, ale strohá. Nemohla jsem se na ni zlobit. V neděli ráno jsem nastoupila místo ní, rovnala karty od pokojů a hostům vysvětlovala cestu na snídani. Kolem osmé mi poslala zprávu, že už s dcerou sedí nad kávou. Odpověděla jsem, že jí přeji hezký den. Nepřidávala jsem další omluvu ani otázku, jestli už je všechno dobré.
Vedoucí být pořád nechci. Když se mě ale teď někdo zeptá na výměnu, pomohu mu najít kolegu a žádost pošleme Tereze. Někdy mě zamrzí, že konečné slovo už nepatří mně. Dřív jsem si nechávala příjemnou chvíli, kdy se druhému uleví, a nepříjemný zbytek čekal na někoho v kanceláři. Tentokrát jsem tam s telefonem seděla já.





