Hlavní obsah

„Babička mi na smrtelné posteli řekla jedno jméno. A dodala: ,To je tvůj pravý dědeček‘“

Babička Marie umírala tiše. V posledních dnech už nedokázala mluvit dlouho, ale pokaždé, když jsem vstoupila do hospice, sevřela mi ruku s překvapivou silou.

Článek

Ten čtvrtek večer jsem u ní seděla sama. Dýchala přerývaně, oči napůl zavřené. Myslela jsem, že spí, když najednou zašeptala:

„Karol… Novotný.“
Pak dodala větu, která mi rozřízla dosavadní představu o naší rodině:
„To je tvůj pravý dědeček.“

Chtěla jsem se zeptat kdo, odkud, proč, ale babička sklouzla zpět do polospánku. Už nikdy víc nepromluvila. O dva dny později zemřela. Zůstala po ní jediná, nedořečená věta a jméno, které mi nic neříkalo.

Rodokmen, který se zbořil přes noc

Oficiálně byl mým dědečkem Jaroslav Konečný, tichý muž, válečný veterán. Zemřel, když mi bylo osm; vzpomínám si na jeho dýmku a na to, že mi učesal copánek, když jsem u nich přespávala. Nikdy nic nenasvědčovalo tomu, že by ve skříni viselo jiné příjmení.

Po pohřbu jsem přehrála babiččin šuplík. Narazila jsem na poznámkový blok se starými recepty. Mezi medovníkem a zelňačkou byl založen dopis bez obálky, datovaný květen 1953.

„Milá Maruško, pokud sis to rozmyslela, čekám u nádraží v neděli. Tvůj Karol.“

Srdce mi bušilo. Máma o tom jménu nikdy nemluvila, ale v jejích očích zažehla jiskra paniky, když jsem jí dopis ukázala. Řekla jedinou větu: „Na některé otázky se neptej.“ A odešla z kuchyně.

Pátrání mezi žlutými kartotékami

Nedalo mi to. V archivu okresního města jsem vyplnila žádost o nahlédnutí do občanských registrů. Jméno Karol Novotný se objevilo v evidenci do roku 1954 – zedník, narozen 1930, trvalé bydliště Praha‑Smíchov. V šestapadesátém byl prohlášen za nezvěstného po útěku přes hranice do Západního Německa.

Máma se narodila v prosinci 1954.

Začalo mi to dávat děsivý smysl: babička a Karol plánovali útěk. Ona se na poslední chvíli neodhodlala a zůstala doma – těhotná. O pár měsíců později se provdala za Jaroslava, který tím ochránil ji i dítě před podezřením z „kolaborace s emigrantem“.

Našla jsem ho… nebo to, co z něj zbylo

Na internetu jsem vystopovala Karolova syna z druhého manželství v Německu. Váhala jsem, jestli mu napsat; nakonec zvítězila zvídavost. Odpověděl rychle: jeho otec zemřel před pěti lety, ale celé rodině prý desítky let vyprávěl o „Maruschce z Prahy“ a dceři, kterou nikdy neviděl.

Poslal mi sken posledního dopisu, který Karol napsal, nikdy však neposlal:
„Jestli ti někdy přijde tahle zpráva, chci, abys věděla, že jsem tě miloval. Kdyby existovala možnost vrátit čas, neodjel bych bez tebe. Doufám, že jsi žila šťastně.“

Četla jsem ta slova a pochopila, proč babička mlčela: chránila předchozí generaci před režimem a další před bolestí. Tajemství, které bylo kdysi otázkou přežití, se změnilo v rodinné tabu.

Co s pravdou, která přijde pozdě

Máma nakonec souhlasila, že uděláme test DNA. Výsledek byl nepopiratelný: Jaroslav Konečný nebyl jejím biologickým otcem.

Netrvalo dlouho a její hněv se proměnil v tichý soucit s matkou, která zažila dilema bez dobrých řešení. Minulost už nezměníme. Ale v rodinném albu teď mají místo dvě fotografie: dědečka Jaroslava – muže, který nás vychoval, a Karola – muže, který stál na počátku naší větve života.

A až se mě někdo zeptá, odkud pochází naše modré oči, už nebudu říkat „to máme po babičce“. Řeknu pravdu – i když dorazila o půl století později.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz