Článek
Ale doufala jsem. Že mě aspoň vezme na oběd, koupí kytici nebo mi ráno do postele přinese kávu s koláčem jako dřív. Něco malého, obyčejného. Něco, co řekne: „Jsem tady. Vidím tě.“
Místo toho položil na stůl bílou obálku. Bez ničeho.
„To je co?“ zeptala jsem se.
„Dárek,“ řekl. „Otevři si to.“
A beze slova odešel do kuchyně.
Sedla jsem si, otočila obálku v rukou. Byla těžší, než jsem čekala. Psací papír, více stran. Třásla se mi ruka, když jsem vytáhla listy.
První řádky jsem přečetla nahlas.
„Aleno, nevím, jak jinak ti to říct. A tak ti to píšu. Už roky nejsem šťastný. Ne s tebou. Ne v tomhle manželství.“
Zalapala jsem po dechu.
„Dlouho jsem to dusil. Přemýšlel jsem, jestli to vydržím kvůli dětem, kvůli společné historii. Ale nedokážu to. Je někdo jiný. Už delší dobu. Nechci tě dál klamat. Nechci, abys žila v iluzi. Myslím, že si zasloužíš vědět pravdu. I když bolí.“
Dopis byl dlouhý, detailní. Psaný chladně, věcně. Žádné emoce, žádné „promiň“, žádné lítosti. Jen konstatování faktů, jako když účetní podává uzávěrku.
Vstoupil zpátky do obýváku s hrnkem kávy, jako by se nic nedělo.
„Tak?“ zeptal se.
Nepodívala jsem se na něj. Vzala jsem si kabelku, klíče, bundu. A odešla.
Bez výkřiku. Bez pláče. Bez jediného slova.
Ten večer jsem spala u mámy. Neptala se. Jen mě objala a připravila čaj. Do dvou do rána jsem seděla u stolu a četla ten dopis pořád dokola. Nahlas. Potichu. Vztekle. S brekem.
Cítila jsem se zrazená. Ne kvůli jiné ženě. Ale kvůli způsobu, jakým to udělal. Bez odvahy, bez úcty. V dopise. K narozeninám.
Poznali jsme se na vysoké. Já z malého města, on z Prahy. Byl cílevědomý, ambiciózní, občas tvrdohlavý. Ale měl v sobě jiskru. Byl to člověk, kvůli kterému jsem si připadala silnější. Vzali jsme se ve dvaceti osmi, první dítě ve třiceti, pak druhé. Hypotéka. Dovolená v Itálii. Víkendy na chalupě.
Ale někdy mezi školními besídkami, nákupy, nočními horečkami a rozbitými kohoutky jsme se ztratili.
Já jsem doufala, že to je jen fáze. Že až děti povyrostou, budeme zase „my“.
On si mezitím našel „ji“.
Dva týdny se neozval. Pak přišla zpráva.
„Mrzí mě to. Udělal jsem to špatně. Ale udělal jsem to, protože jsem nevěděl, jak jinak. Potřeboval jsem ven.“
Nepřijala jsem jeho omluvu. Ne proto, že bych neuměla odpouštět. Ale protože jsem věděla, že odpustit bych možná uměla. Ale už bych nikdy nedokázala věřit.
Bylo mi čtyřicet. Číslo, které pro spoustu lidí znamená krizi. Pro mě to ale byl nový začátek. Začala jsem jezdit na kole, přihlásila jsem se na kurz kreslení. Znovu jsem se spojila s přáteli, které jsem roky odsunula kvůli rodině.
Zjistila jsem, že i když se cítíš zlomená, pořád můžeš být celá. Že někdy musí všechno spadnout, aby sis konečně mohla postavit život podle sebe.
A on? Psal ještě několikrát. Prý se rozešli. Prý by chtěl začít znovu.
Ale já už nebyla ta, která by čekala u dveří.
Ten dopis pořád mám. Nepálím ho, neničím. Leží na dně šuplíku jako připomínka. Ne bolesti, ale odvahy.
Protože ten den, kdy jsem si ho přečetla a odešla, nebyl dnem, kdy mi skončil život.
Byl to den, kdy mi začal nový.
