Článek
Žádné hádky u soudu, žádné tahání o majetek. Se synovým otcem jsme se shodli, že to „zvládneme dospěle“. A syn… syn byl klidný. Až podezřele.
Bylo mu osm. Neplakal. Nezlobil se. Neptal se. Když jsme mu to řekli, jen přikývl.
„Tak jo,“ odpověděl. „Kdy se mám přestěhovat já?“
Zasmála jsem se, i když mi bylo úzko. Myslela jsem, že to bere statečně.
Jenže změnil se.
Přestal si hrát. Sedával v pokoji a stavěl věže z kostek — vždycky dvě, pečlivě oddělené, nikdy je nespojil. Když se jedna zřítila, nezačal znovu. Jen ji nechal ležet a odešel.
Začal se budit v noci. Ne s pláčem. Se seznamy.
„V pondělí táta. V úterý ty. Ve středu zase táta,“ mumlal ze spaní.
Jednou jsem ho slyšela dodat: „Nesmím se splést.“
Ve škole byl hodný. Až moc. Učitelka mi řekla, že působí, jako by se bál udělat chybu, která by „něco pokazila“. Nedokázala to lépe vysvětlit.
Začal si hlídat věci. Měl dva sešity. Dva plyšáky. Dvě sady oblečení. Když jsem mu chtěla jednu hračku přenést k otci, zastavil mě.
„Ne,“ řekl klidně. „Ta patří tobě. Tam by nebyla správně.“
Poprvé jsem se skutečně vyděsila, když jsem ho našla v koupelně před zrcadlem. Stál tam dlouho a šeptal si.
„Tady jsi hodný. Tady jsi tichý. Tady se neusmívej moc.“
„S kým mluvíš?“ zeptala jsem se.
Podíval se na mě, jako bych ho vyrušila při důležité práci.
„S tím druhým já,“ odpověděl. „Abychom se nepopletli.“
Tehdy jsem objednala terapeuta.
První sezení proběhlo normálně. Syn kreslil. Povídal si. Terapeut se usmíval. Pak mi ale zavolal zvlášť.
„Váš syn nemá strach z rozvodu,“ řekl.
„Tak z čeho?“
„Z toho, že existují dvě verze světa. A že musí být v obou správně.“
Nechápala jsem.
Na dalším sezení terapeut požádal syna, aby nakreslil rodinu. Syn nakreslil dva domy. V každém jednu postavu. A sebe dvakrát. Dokonale stejně.
„Proč dvakrát?“ zeptal se terapeut.
Syn se zamračil. „Protože kdybych byl jen jeden, jeden z vás by o mě přišel.“
Terapeut mi pak vysvětlil, co syn opravdu prožíval.
„Děti často věří, že jsou středem všeho,“ řekl. „A váš syn to vzal doslova. Myslí si, že rozdělení rodičů způsobil on. A že to může udržet v rovnováze, jen když se rozdělí taky.“
Ten večer jsem si k synovi lehla do postele.
„Nemusíš být dva,“ řekla jsem. „Stačí, když budeš jeden. A pořád náš.“
Rozplakal se poprvé od rozvodu. Dlouze. Zoufale. Držela jsem ho, dokud neusnul.
Zlepšovalo se to pomalu. Přestal dělit věci. Věže z kostek začal stavět dohromady. Občas ještě počítá dny, ale už si je nepíše na ruku.
Nedávno mi řekl:
„Víš, mami… já jsem si myslel, že když budu jiný u tebe a jiný u táty, tak se svět nerozpadne.“
„A teď?“
Usmál se. Opravdově.
„Teď už vím, že svět držíte vy. Ne já.“
A já jsem pochopila, jak blízko jsme byli tomu, aby se mi syn ztratil.
Ne fyzicky.
Ale na dvě poloviny, které by se už nikdy nepotkaly.
