Článek
Mezi magnety a nákupním seznamem byl přilepený žlutý papírek. Dětským písmem, lehce kostrbatým, stálo:
„Nezapomeň na klíče. Prosím.“
Usmála jsem se. Dcera měla období, kdy si hrála na dospělou a psala vzkazy úplně ke všemu. Jenže když jsem se jí zeptala, kdy to psala, podívala se na mě nechápavě.
„Já nic nepsala,“ řekla klidně a dál si kreslila.
Připsala jsem to dětské fantazii. Jenže další vzkaz se objevil o dva dny později. Tentokrát na mém nočním stolku.
„Vezmi si prášky.“
To už mi nepřišlo roztomilé. Dcera věděla, že beru léky, ale nikdy se o ně nezajímala. A hlavně ten papírek byl pečlivě složený. A znovu její rukopis.
Ukázala jsem jí ho.
„To není moje,“ řekla bez zaváhání. „Já bych to takhle nenapsala.“
Začala jsem si psát poznámky. Kdy se vzkazy objevují, kde, co říkají. Bylo jich víc. U dveří, v batohu, v koupelně. Vždy krátké, věcné. Nikdy hloupé. Nikdy dětské. A ona si na žádný nepamatovala.
Jednoho večera jsem ji slyšela mluvit ze spaní. Nebylo to nic nesrozumitelného. Říkala celé věty. Klidně, dospěle. Vstala jsem a stála u její postele.
„Musíš to říct,“ zamumlala. „Jinak to zapomeneš.“
Ráno si nepamatovala ani slovo.
To už jsem měla strach. Ne ten filmový. Ten tichý, rodičovský. Když cítíte, že něco není v pořádku, ale neumíte to pojmenovat.
Objednali jsme se k lékaři. Nejdřív praktický, pak neurolog. Vyšetření, testy, otázky. Dcera se smála, kreslila si, působila úplně normálně. Jen jeden test ji zaskočil. Paměťový. Krátkodobý.
Nezvládla ho.
Výsledky přišly za týden. Diagnóza zněla cize a neškodně. Disociativní porucha s epizodami amnézie. Lékař to vysvětloval pomalu. Že mozek někdy „odpojí“ část vědomí, aby se chránil. Že si vytváří jakési vnitřní mechanismy. U dětí častěji, než si myslíme.
„Ty vzkazy,“ řekl lékař, „jsou způsob, jak si pomáhá.“
Doma jsem si sedla s dcerou ke stolu. Nevyčítala jsem. Neptala jsem se tvrdě. Jen jsem jí řekla, že vím, že si někdy nepamatuje, co dělá. A že to není její vina.
Podívala se na mě vážněji, než kdy jindy. „Já vím,“ řekla tiše. „Proto si to píšu.“
Léčba začala pomalu. Terapie, rutina, klid. Vzkazy postupně mizely. Nebo možná jen už nebyly potřeba.
Jeden ale zůstal. Schovala jsem si ho. Byl poslední. Našla jsem ho pod polštářem.
„Maminka to zvládne.“
A tehdy jsem pochopila, že se nebála ona.
Bála se o mě.
