Článek
Nejdřív jsem tomu nepřikládala význam. Každý potřebuje občas pauzu, říkala jsem si. Jenže když se to opakovalo týden co týden, skoro půl roku, začala jsem přemýšlet, co za tím skutečně je. Nepůsobilo to jako rekreace. Nebyl odpočatý. Nebyl veselý. Naopak: každé pondělí se vracel domů unavenější než po osmihodinové směně.
A tak jsem se rozhodla ho jednou sledovat.
Vstal jako vždycky před sedmou. Nechal na stole prázdný hrnek, bundu si přehodil přes rameno a odešel. Vyčkala jsem několik minut a pak jsem vyrazila za ním. Držela jsem odstup, aby si mě nevšiml. Nešel do města, jak jsem čekala. Nesměřoval ani do kavárny, ani do fitka. Zamířil pěšky ke staré části naší obce, kde už roky nikdo nebydlel.
Cesta vedla ke hřbitovu.
Tam jsem se zastavila. Manželovi zemřeli oba rodiče, ale nikdy jsem neslyšela, že by měl potřebu chodit tam každé pondělí. Navíc neměli hroby v téhle části. Opatrně jsem pokračovala, až jsem uviděla jeho postavu mezi náhrobky. Klečel u něčeho, co z dálky nevypadalo jako hrob. Spíš jako provizorní místo. Čerstvě umístěná malá dřevěná tabulka, bez jména. Kolem ní květiny. Svíčka.
A pak jsem uviděla plyšáka.
V tu chvíli mi srdce poskočilo až do krku. Přiblížila jsem se víc. Manžel měl v ruce malou čepičku, světle modrou. Třikrát ji pohladil palcem, položil ji k tabulce a sklonil hlavu tak nízko, až jsem viděla, jak se mu z ramen třese dech.
Až když jsem stála několik kroků za ním, pochopila jsem.
U tabulky ležela lékařská zpráva. Vítr ji nadzvedl a já zahlédla fragmenty vět. Datum. Pár slov. „Nedožito 32. týden.“ „Bez známek života.“
Nikdy jsme o ničem takovém nemluvili. Nikdy.
Manžel se zvedl, otřel si oči a v tu chvíli mě uviděl. Ztuhl. Nečekal mě tam. A já poprvé v životě nevěděla, co říct.
„To bylo před lety,“ řekl nakonec. „Dřív než jsme se poznali. Nevěděl jsem, jak ti to říct. Nevěděl jsem, jestli vůbec mám.“
Šel blíž, ale zastavil se metr přede mnou, jako by se bál, že ustoupím.
„Každé pondělí měl být den, kdy jsem tam byl. Aspoň jednou týdně,“ dodal a hlas se mu zlomil. „Neměl jsem šanci ho držet. Ani vidět. Neuměl jsem to uzavřít.“
Stála jsem tam a v hlavě se mi mísily tři pocity: překvapení, bolest a lítost. Ne proto, že mi to tajil. Ale proto, jak strašně dlouho to nesl sám. Jak moc se snažil vypadat silně. Jak se v pondělí tvářil unaveně a podrážděně, zatímco uvnitř se pořád vracel k tomu, co nikdy nepřekonal.
Když jsem k němu došla, položila jsem mu ruku na záda. Neuhnul. Jen se nadechl tak, jako by poprvé po letech mohl dýchat.
Od toho dne chodíme na hřbitov spolu. Ne každý týden, ale často. O tom chlapečkovi, který se nenarodil, teď mluvíme. Má jméno. Má příběh. A manžel už v tom není sám.
Teprve tehdy jsem pochopila opravdový důvod pondělků.
Nebylo to tajemství proti mně. Byla to jeho tichá, přetrhaná láska k něčemu, co nikdy nedostal šanci poznat.
