Článek
Ale nečekali jsme, že za jednou z příček objevíme něco, co tam zkrátka být nemohlo.
Ten den jsme bourali starou sádrokartonovou stěnu v místnosti, která měla být jednou pracovnou. Byt je z šedesátých let, starý, trochu zanedbaný, ale s duší. Když se ozvalo duté klepnutí, myslela jsem, že jsme jen narazili na kovovou výztuž. Jenže pak spadla celá část desky a za ní se objevila dutina, o které nám nikdo nic neřekl.
A v té dutině… ležely dětské hračky.
Ne novodobé – staré, až znepokojivě staré. Malý plechový autíčko, pletený medvídek s jedním chybějícím okem, dřevěné kostky, jejichž barvy vybledly. A úplně nahoře, opřená o stěnu, seděla panenka s porcelánovou tváří. Úsměv měla tak jemný a přesto působil, jako by sledoval každého, kdo se k ní přiblížil.
„Kdo to sem dal?“ zeptal jsem se spíš pro formu.
Nikdo neodpověděl. Dělníci jen mlčky zírali. Byla to zvláštní, přidušená chvíle, kdy i zvuk sbíječky ve vedlejší místnosti zněl náhle příliš vzdáleně.
V krabici, která byla ukrytá hned za panenkou, jsme našli ještě zápisník. Pár listů, potrhaných stářím, popsaných dětským, ale přesto překvapivě čitelným písmem.
První věta na úvodní straně byla podivně stručná:
„Tohle schovávám, aby mě našli.“
Vyměnili jsme si pohledy.
Další zápisy byly kratší, skoro útržkové. Dítě, které psalo, zmiňovalo, že se doma necítí bezpečně. Že se s někým hádají za zavřenými dveřmi. Že se nesmí chodit ven, dokud „je to“ neodejde. Nikdy však nebylo napsáno, co to „to“ vlastně je.
V jednom z posledních zápisů stálo:
„Když slyším noční kroky, držím panenku. Ona mě slyší. Slíbila, že mě ochrání.“
Pak se zápisy náhle utnuly. Žádné datum, žádné vysvětlení. Jen prázdná stránka a za ní další, čisté, nikdy nepopsané.
Když jsme všechny věci položili na podlahu, místnost najednou působila menší. Těžší. Jako by vzduch zhoustl. Panenka se při pádu stěny musela lehce posunout, protože teď byla natočená jinak – jejím pohledem směrem k nám.
„Tenhle byt měl před námi rodinu?“ zeptal jsem se. „Malé dítě?“
Podle dokumentace ne. Předchozí majitel byl starý muž, samotář. Před ním pár mladých lidí, kteří tu žili jen krátce. Ale nikdo, kdo by odpovídal tomu, co jsme právě drželi v rukou.
A pak přišel moment, který mi přejel mráz po zádech.
Jeden z dělníků zvedl kostku, na které bylo vyškrábané jméno. Jemné, ale čitelné.
Bylo to moje jméno.
Na kostce, která tam podle všeho ležela desítky let.
Nikdo to neřekl nahlas, ale všichni jsme to cítili. Něco na tom nebylo v pořádku. Něco tam nepatřilo. Nebo možná… patřilo až příliš.
Krabici jsme nakonec odnesli pryč, ale od toho dne mám zvláštní pocit pokaždé, když jdu kolem té zrekonstruované stěny. Jako by tam pořád něco bylo – ne přítomné, ale ne zcela pryč.
A hlavně panenka. I teď mám pocit, že její oči si pamatují víc, než bylo vepsáno v tom zápisníku. A že to, co tam mělo být spálené, někdo schválně nechal čekat.
Na nás.
