Článek
Když byla Klárka malá, kreslila jako každé jiné dítě. Sluníčka s obličejem, domečky nakřivo, postavičky s rukama jako špagety. Nic, co by mě znepokojovalo. Jenže kolem devátého roku začala domů nosit obrázky, které jsem nedokázala zařadit ani pochopit.
Nejdřív to byly jen drobné změny. Místo veselých barev začala používat černou, modrou a šedou. Místo obličejů kreslila siluety bez očí. A místo rodinných scén se v jejích výkresech objevovaly postavy stojící v rohu místnosti, obrácené zády, jako by něco skrývaly.
„To máme zadání z výtvarky,“ tvrdila vždycky a rychle obrázky schovala do šuplíku. Nechtěla jsem tlačit. V tom věku se děti mění, hledají vlastní styl, vlastní výraz. Jenže když už desátý obrázek zobrazoval postavu s nataženýma rukama k menší postavě, začala jsem mít špatný pocit.
Jednou jsem uklízela její pokoj, když jsem pod postelí našla tlustou složku. Na první stránce bylo napsáno: „Nesmím nikomu ukázat.“ Sevřelo se mi hrdlo, ale otevřela jsem ji. Uvnitř byly desítky obrázků. Všechny podobné. Temné. Tísnivé. A u každého krátký nápis, jakási legenda.
„On mě vidí.“
„Je v koutě.“
„Řekl, že nesmím říct.“
„Dneska to bude horší.“
V tu chvíli mnou projel led. První, instinktivní myšlenka byla ta nejhorší: někdo jí ubližuje. Někdo ji sleduje. Někdo ji nutí mlčet.
Když se Klárka vrátila ze školy, seděla jsem na posteli se složkou v rukou. Zbledla, jakmile ji uviděla.
„Kdo je ten muž na obrázcích?“ zeptala jsem se tiše.
Sklopila oči. „On není muž.“
„Kdo tedy?“
„On… on je v našem domě,“ zašeptala.
Tím okamžikem se mi zastavilo srdce.
Zkusila jsem mluvit jemně. „Lásko, tady nikdo není. Možná máš nějaký strach, můžeme o něm mluvit. Řekni mi to.“
Když zvedla oči, byly plné slz. „Mami, já ho vidím. Už dlouho. Stojí vždycky tam, kde je tma. Ale on není jako lidi. On je vysoký a nemá obličej. Jen… díry místo očí.“
Připadala jsem si, jako bych se propadala do něčeho, co nedává smysl. Moje racionalita křičela, že jde o dětskou představivost, možná noční děs, možná začínající úzkosti. Ale její strach byl skutečný. A obrázky… ty nebyly výkřik fantazie. Byly to mapy něčeho, co ona skutečně prožívala.
Domluvila jsem jí termín u dětského psychologa. První návštěvu zvládla. Druhou už ne. Vrátila se bledá jako papír a celou noc se třásla. A pak začaly další věci. Budila se křikem. Seděla na posteli a dívala se do kouta pokoje, jako by tam někdo stál. Jednou jsem ji našla v kuchyni ve tři ráno, jak drží svůj obrázek a šeptá „jdi pryč“.
V té době jsem začala být zoufalá. Kontrolovala jsem dům, nechávala všude světla, spala s ní v pokoji. Nic nepomáhalo.
Jednoho večera, po několika týdnech, přinesla nový obrázek. Byl jiný než všechny předešlé. Byl barevný. A poprvé na něm byla nakreslená naše rodina – já, Klárka i můj muž. A vedle nás malý, jasně oranžový domeček.
Pod obrázkem stálo: „Už není tady. Šel jinam.“
Brečela jsem. Nevím dodnes, jestli skončil jeden velký dětský strach, nebo něco víc, co nechci pojmenovávat. Psycholog říkal, že děti často uzavřou traumata skrze symbolické obrazy. Že ten domeček může znamenat bezpečí, že si vytvořila cestu ven.
Ale když jsem později uklízela její staré kresby, všimla jsem si něčeho, co mi i po letech nedá spát.
Na jednom z prvních obrázků, mezi černými tahy a tmavým koutem, byl maličký, téměř neviditelný domeček. Ne oranžový, ale jen načrtnutý. Jako by tam byl už dávno. Ale tehdy jsem ho neviděla. Stejně jako jsem neviděla, co se děje v hlavě mojí dcery.
A tak si dodnes říkám, že některé signály přicházejí potichu. A jejich význam pochopíme až ve chvíli, kdy už jsme dávno měli jednat.
