Článek
Všichni jsme to tak brali – velký den, šaty bílé jako ranní mlha, zahrada omotaná světýlky a hudba, která se nesla vzduchem jako něco nehmotného. Snažila jsem se soustředit jen na ni, na její rozzářený úsměv a nervózní ruce schované v záhybech krajky. Nic jiného mě nemělo zajímat.
Jenže pak jsem si něčeho všimla. Něčeho, co jsem si všimnout neměla.
Začalo to nenápadně. Po obřadu, když se všichni přesouvali ke stolům a fotograf nám říkal, jak se máme natočit, jsem zahlédla ženicha, jak odchází stranou. Nic zvláštního – ženich někdy potřebuje chvilku klidu. Ale pak jsem uviděla, že za ním spěchá někdo další. A tím někým byla žena, kterou jsem neznala.
Dlouhé tmavé vlasy, červené šaty, které příliš vyčnívaly mezi pastelovou paletou ostatních hostů. A výraz v očích… jako by se snažila něco rychle vyřešit, než ji někdo uvidí.
Zvědavost mi šeptala, ať se držím dál, ale něco uvnitř mě táhlo za nimi. Neotevřeně, jen pár kroků, aby si mě nevšimli. Oba se zastavili za rohem altánu, kam se zábava nedonesla. Hudba tam zněla jen tlumeně, jako vzdálené hučení.
„Musíme si promluvit,“ slyšela jsem ženu. Její hlas byl nalomený.
Ženich se ohlédl, měl v očích strach. „Neměla jsi sem jezdit. Ty dopisy… to už mělo skončit.“
Dopisy. To slovo mě praštilo víc než jeho tón.
„A jak to chceš ukončit?“ vyjela na něj šeptem, který byl přesto dost ostrý. „Dneska si bereš jinou. A já mám jen přestat existovat?“
Světlo lampy dopadlo na jeho tvář tak ostře, že jsem viděla každý stín. „Prosím tě, ne znovu. S tím, co se stalo…“
„Nesnaž se mě umlčet,“ přerušila ho. „Máš právo vědět, že to není pryč. A ona by měla taky.“
Ta slova mě doslova přimrazila k místu.
Mluvili o mé sestře.
O té, která v tu chvíli stála mezi hosty a smála se, protože věřila, že se jí právě plní sen. O té, kterou jsem držela za ruku při přípravách, utěšovala, když měla pocit, že nic není dokonalé. O té, pro kterou jsem dnes chtěla být oporou.
Najednou jsem viděla všechny ženichovy drobné okamžiky jinak – jeho nervózní klepání prsty, úsměvy, které nedolehly k očím. To, jak pokaždé sklonil hlavu, když se sestře díval příliš dlouho do tváře.
Tenhle rozhovor neměl existovat. Já ho neměla slyšet.
Žena v červených šatech se nadechla, jako by chtěla říct ještě něco, ale ženich ji chytil za ruku. „Ne tady,“ sykl. „Ne dnes.“
„Právě dnes,“ odpověděla pevně. „Protože od zítřka už bude pozdě.“
Stála jsem tam a nevěděla, jestli mám utéct, nebo se rozběhnout k sestře a zakřičet, ať to zastaví. Ale nohy mě neposlouchaly. Jen jsem tam stála, sevřená mezi tichem a pravdou.
Když odešli opačnými směry, vrátila jsem se k hostům. Ale svět už nezněl tak radostně. Světýlka nebledla, ale nic v nich nezářilo. A když mě sestra chytila za ruku a zeptala se, kde jsem byla, musela jsem se usmát.
„Jen jsem se šla nadechnout,“ řekla jsem.
Pravda mě pálila na jazyku. Ale její oči, plné naděje, mě donutily ji nechat spát. Aspoň pro tu chvíli.
Od té doby, kdykoli si vzpomenu na její svatbu, nevidím už jen tanec a smích.
Vidím červené šaty za altánem. A rozhovor, který jsem nikdy neměla slyšet.
