Článek
Úterý, brzké odpoledne. Seděla jsem v poloprázdném autobuse mezi okresním městem a vesnicí, kde jsem vyrůstala. Jela jsem navštívit babičku do domova seniorů. Počasí bylo pošmourné, venku mrholilo, uvnitř autobusu bylo přetopeno. Všechno působilo mdle a ospale. A pak si ke mně přisedl on.
Na první pohled nenápadný muž. Starší, upravený, s tváří, jakou mají lidé, které jste možná už někdy viděli – nebo si to aspoň myslíte. Podíval se na mě, usmál se a řekl:
„Ty jsi Alena, že? Dcera Lenky a Karla Novotných.“
Zůstala jsem sedět jako přimrazená. Neodpověděla jsem hned. Spíš jsem jen zírala. Ten muž věděl, kdo jsem. Ale jeho tvář mi nic neříkala.
„Znám tvoji rodinu,“ pokračoval tiše, „je tam víc tajemství, než si myslíš.“
A pak mi začal vyprávět. Mluvil klidně, tiše, jako by mi předčítal z nějakého deníku. Vyprávěl mi o událostech, o kterých jsem neměla ponětí – o tom, že moje máma jako mladá utekla z domova a žila rok pod falešným jménem. O mém otci, který měl krátký románek s jinou ženou a málem kvůli tomu přišel o všechno. O dědečkovi, který prý nebyl jen obyčejný řemeslník, ale člověk, kterého sledovala StB.
„Ne všechno, co ti říkali, byla pravda,“ řekl naposledy, když jsme projížděli kolem lesa. „Některé věci tě dřív nebo později doženou. Ale je lepší o nich vědět.“
Zazvonil na zastávku, zvedl se a usmál se na mě:
„Řekni babičce, že Olda ji pozdravuje.“
Dveře se zavřely. Autobus odjel. A mně v hlavě vířilo: Olda. To jméno jsem znala. Bylo napsané ve staré rodinné bibli, v seznamu příbuzných. Oldřich Novotný – údajně zmizelý bratr mého dědečka. O kterém se v rodině nemluvilo. Prý „odešel za hranice“ a nikdy se neozval.
Jak mohl ten muž vědět tolik věcí? A proč za mnou přišel právě teď?
Když jsem dorazila k babičce, zeptala jsem se jí rovnou: „Babi, kdo byl Olda?“
Ztuhla. Mlčela skoro minutu. A pak jen tiše řekla:
„Ten, o kterém jsme přísahali, že už nikdy nebudeme mluvit.“
Ten den se přede mnou začalo pomalu rozplétat klubko rodinných tajemství, které leželo desítky let pod prachem. Lži, nedorozumění, mlčení. A jeden muž, který mě oslovil v autobuse, mi nastavil zrcadlo, o kterém jsem ani nevěděla, že ho hledám.
Pátrám dál. Po něm, po pravdě, po všech těch příbězích, které se do mých kořenů zapsaly, aniž bych o tom tušila. A přemýšlím, jestli jsme někdy opravdu připravení slyšet, odkud pocházíme.
Protože někdy stačí jedna jízda autobusem… a už nikdy nevidíte svět stejně.
