Článek
Na obálce nebylo nic, žádný název, jen vybledlý vzor připomínající staré tapety.
„Mami, podívej, našel jsem ji ve třídě za skříní,“ oznámil mi, jako by objevil zlatý poklad.
„Patří škole?“ zeptala jsem se.
Pokrčil rameny. „Nikdo ji nezná. Ani paní učitelka.“
To mě zarazilo už tehdy. Učitelka znala každou knihu ve třídní knihovně – pečlivě o všem věděla. Ale tuhle nikdy neviděla. Řekla, že tam určitě nebyla.
Jenže syn si trval na svém: „Byla tam. Čekala na mě.“
Ta věta mi tehdy přišla jako dětská fantazie.
Ještě jsem netušila, jak moc se pletu.
Večer si knížku odnesl do pokoje, sedl si na zem a začal v ní listovat. Všimla jsem si, že neobsahuje čísla stránek, kapitoly ani ilustrace. Jen drobný, úhledný text tištěný zvláštním fontem.
Po chvíli jsem zaslechla, jak zavolal:
„Mami… kdo je tohle?“
Když jsem přišla, ukazoval na stránku, kde byl vlevo nakreslený malý obrázek tužkou – silueta dítěte. Štíhlé postavy, v ruce balón, bez obličeje. Pod obrázkem stálo:
„Ten, kdo byl zapomenut.“
„To tam bylo tištěné?“ zeptala jsem se.
„Ne… objevilo se to, když jsem otočil stránku,“ řekl. „A vsadím se, že předtím tam nic nebylo.“
Knížku jsem vzala do ruky. Papír byl hrubý, skoro jako ruční výroba. Ale obrázek vypadal čerstvě, jako by byl nakreslený před minutou.
Když jsem otočila na další stránku, písmena se mi stáhla před očima. Text zněl:
„Některé děti se neschovaly. Někdo je schoval.“
To už nebylo normální. Rychle jsem knihu zavřela.
„Kde jsi to přesně našel?“ chtěla jsem vědět.
Řekl jen: „Za skříní. Ale když tam paní učitelka šla, nebyla tam.“
Ten večer jsem knihu schovala do šuplíku v obýváku. Nechtěla jsem, aby ji měl u sebe.
Druhou noc mě probudilo tiché šustění. Vyšla jsem z ložnice a uviděla světlo z obýváku. Syn seděl na gauči, knížku na kolenou, a listoval v ní rychlostí, jako by nemohl přestat.
„Jak ses k ní dostal?“ vydechla jsem.
„Ona si mě našla,“ řekl prostě a ukázal na stránku, která nebyla tam, kde jsem ji den předtím zavřela.
Tentokrát vepsané věty zněly:
„Znám tě. Vidím tě. Pamatuji si tě.“
Papír byl podivně teplý. A něco v rohu stránky… jako by bylo mázlé čerstvou černí. Přitom v knize nebylo nic, čím by to mohlo vzniknout.
Otočil další stranu, dřív než jsem mu knihu vytrhla z ruky.
A tam…
Tam bylo dítě. Už ne kresba bez obličeje. Tentokrát mělo tvář. A ta tvář byla — byla to tvář mého syna. Detailně propracovaná, s jemnými rysy, dokonce drobnou jizvičkou nad obočím, kterou má od tří let.
Pod obrázkem stálo:
„Následuj mě.“
Knihu jsem přibouchla tak prudce, až z ní vylétl prach. Syn vykřikl, ale tentokrát ne kvůli mně – kvůli knize.
„Zase chtěla, abych šel!“ brečel. „Říká mi to potichu. Když spím.“
To už nebyla fantazie.
Ráno jsem knihu vzala a vyrazila s ní do školy. Učitelka ji prohlížela, listovala, hledala v katalogu. Nic.
„Tahleta kniha tady prostě neexistuje,“ řekla nakonec. „Nikdy tu nebyla.“
Než mi ji podala zpátky, všimla jsem si, že poslední stránky jsou slepené. Otevřela jsem je až doma.
A našla jsem větu psanou jiným rukopisem. Ne tištěnou. Jako by ji někdo dopsal až nedávno:
„Tohle dítě už jednou vybráno bylo. Nenechte ho znovu odejít.“
Ruce se mi rozklepaly.
A když jsem se podívala na syna, který si zrovna hrál v pokoji, všimla jsem si něčeho, čeho jsem si předtím nevšimla — na jeho zápěstí byl slabý otisk, jakoby po malé ručce.
Ne jeho.
Od toho dne knihu neotevírám.
A hlavně — nepouštím ho už ani na krok samotného.
Protože mám pocit, že to, co tu knihu napsalo… to dítě ještě hledá.
A nechce se vzdát.
