Článek
Ne že by lhal — on prostě nemluvil. Když přišla řeč na rodiče, změnil téma. Když jsem se zeptala na školu, řekl jen: „Bylo to normální.“
A pak se usmál způsobem, který rozhovor ukončil.
Respektovala jsem to. Každý má právo na minulost, o které se nemluví.
Jenže když nám přišel dopis z městského úřadu s jeho jménem a výzvou k osobnímu vyzvednutí „rodinné záležitosti“, nemohl už couvnout.
„Je to zbytečné,“ řekl cestou. „Nebude se ti tam líbit.“
Město bylo malé. Příliš tiché. Domy stály rovně, jako by se bály vybočit. Lidé se dívali déle, než bylo příjemné. Ne zvědavě — spíš hodnotícím pohledem.
Na radnici úřednice ztichla, jakmile uviděla manželovo jméno.
„Vy jste se vrátil,“ řekla pomalu. Nebyla to otázka.
Podala mu obálku. Těžkou. Bez razítka.
Nikdo nám neřekl, co je uvnitř.
Ubytovali jsme se v malém penzionu. V noci jsem se probudila a zjistila, že manžel sedí na posteli a dívá se do zdi.
„Slyšíš to?“ zeptal se.
„Co?“
„Počítání.“
Nic jsem neslyšela. Jen vlastní dech.
Ráno byl mlčenlivější než obvykle. A poprvé odmítl jít se mnou ven.
„Musím tam jít sám,“ řekl. „Ty bys to vidět neměla.“
Samozřejmě jsem šla za ním.
Zavedl mě ke starému domu na okraji města. Omítka opadaná, okna zatemněná. Přesto někdo zametal chodník, jako by čekal návštěvu.
„Tady jsem vyrůstal,“ řekl tiše.
Zazvonil. Dveře se otevřely hned.
Uvnitř seděla stará žena. Usmála se na něj způsobem, který mi zvedl žaludek.
„Jeden se vrátil,“ řekla. „Kolik vás teď je?“
Manžel neodpověděl.
Na stěnách visely fotografie. Rodinné. Jenže na každé z nich byl někdo přeškrtnutý. Obličej vyškrábaný, někde celé tělo.
„Kde jsou ostatní?“ zeptala jsem se.
Žena se zasmála. „Tam, kde mají být.“
V obálce byly rodné listy. Více kusů. Všechny se stejným datem narození. Stejnými rodiči. Stejným příjmením.
Jiná jména.
„Byli jsme čtyři,“ řekl manžel. Poprvé. „Ale město si může dovolit jen jednoho.“
Podíval se na mě. Oči měl prázdné.
„Každých pár let si vezme jedno dítě. Aby byl klid. Aby se nemluvilo.“
„A ostatní rodiče?“ zašeptala jsem.
„Zapomněli,“ odpověděl. „Tady se zapomíná snadno.“
Večer se město sešlo na náměstí. Lidé stáli tiše, jako na mši. Někdo zapálil svíčku. Další ji předal dál.
„Je čas,“ řekla stará žena.
Manžel mě chytil za ruku. „Proto jsem tě nechtěl vzít. Teď už vědí, že nejsem sám.“
„Co chtějí?“ vydechla jsem.
Podíval se ke skupině lidí. Všichni se dívali na mě.
„Náhradu,“ řekl. „Aby se minulost nemusela vracet.“
Utekli jsme.
Odjeli jsme ještě v noci. Manžel celou cestu mlčel. Až doma se zhroutil.
„Myslel jsem, že jsem unikl,“ řekl. „Ale město si pamatuje. Vždycky.“
Druhý den jsme našli ve schránce pohlednici. Bez adresy odesílatele.
Jen fotografie města. A vzkaz:
„Rodina se musí udržovat.“
Od té doby manžel o dětství mluví.
Protože ví, že mlčení nikdy nebylo ochranou.
Bylo jen pozvánkou k návratu.
