Článek
„Na co?“
„Na věci,“ odpověděla neurčitě.
„Jaké věci?“
Pokrčila rameny. „Abych nebyla sama.“
Bylo jí devět. Nechtěla jsem z toho dělat drama.
Změny přišly postupně. Děti se po družině držely pohromadě. Šeptaly si. Když přišel dospělý, zmlkly. Když jsem se dcery zeptala, co dělali, odpověď byla pokaždé stejná.
„Nic.“
Ale nebylo to „nic“. Bylo to „něco, co se nesmí říkat“.
Učitelky tvrdily, že je všechno v pořádku. Žádné stížnosti. Žádné incidenty. Jen… zvláštní atmosféra.
„Jsou nějak semknuté,“ řekla vychovatelka. „Asi nějaká hra.“
Jednoho dne jsem si všimla, že dcera má na zápěstí tenkou červenou čárku. Jako od provázku.
„To je co?“
„Zkouška,“ odpověděla.
„Jaká zkouška?“
Podívala se na mě vyděšeně. „To jsem neměla říct.“
Tu noc mluvila ze spaní.
„Ještě ne,“ šeptala. „On poslouchá.“
Začala jsem se ptát jiných rodičů. Dostávala jsem stejné odpovědi. Děti jsou unavené. Přecitlivělé. Vymýšlí si.
Až jedna maminka zůstala stát u šatny déle.
„Můj syn říká, že ve družině je někdo navíc,“ řekla tiše. „Ale jen někdy.“
„Kdo?“
Zavrtěla hlavou. „Neví. Říká, že se nepočítá.“
Rozhodla jsem se přijít dřív. Bez ohlášení.
Družina byla tichá. Děti seděly v kruhu na zemi. Uprostřed byl prázdný prostor. Žádné hračky. Žádná hra.
„Co děláte?“ zeptala jsem se.
Vychovatelka se usmála. „Jen si povídáme.“
Všimla jsem si, že jedno místo v kruhu je… divně prázdné. Děti se mu vyhýbaly pohledem. Jako by tam někdo seděl.
„Kolik vás tu je?“ zeptala jsem se náhle.
Děti začaly počítat. Potichu. Každé jinak.
Nikdy nevyšel stejný počet.
Dcera se ke mně večer přitulila.
„Mami, jestli se zeptáš znovu, bude se zlobit.“
„Kdo?“
„Ten, co tu zůstal,“ řekla. „Paní říká, že ho nemáme vidět.“
„Paní vychovatelka?“
Zavrtěla hlavou. „Ne. Ta druhá.“
Další den přišel e-mail. Krátké oznámení, že jedna z vychovatelek končí. Bez rozloučení. Bez náhrady.
„Byla nemocná,“ řekli ve škole.
Jenže děti to věděly dřív.
Večer dcera sundala z ruky provázek.
„Už jsem prošla,“ řekla klidně.
„Čím?“
„Teď už ví, že sem patřím,“ odpověděla. „Aspoň zatím.“
Po týdnu jsem si všimla nové fotografie na nástěnce družiny. Společná. Děti se smály.
Stála jsem před ní dlouho.
Byla tam jedna silueta navíc. Rozmazaná. Bez obličeje. Ruka položená na rameni mé dcery.
Šla jsem za ředitelkou. Ukázala jsem jí fotku.
Podívala se. Zamračila. Pak řekla: „To je jen chyba tisku.“
Ale sundala ji.
Od té doby dcera do družiny nechodí.
Jiné děti ano.
Někdy, když jdu kolem školy pozdě odpoledne, vidím světlo v družině. Děti sedí v kruhu.
A jedno místo je pořád obsazené.
Děti o tom nemluví s dospělými.
Protože vědí, že některé věci zůstanou klidné jen tehdy, když se o nich mluví potichu.
A jen mezi sebou.
