Článek
Nic, co by se nedělo denně ve stories poloviny lidí, co sleduju. Ale i tak… to zůstalo viset mezi námi.“
Začalo to nevinně. Jeden komentář. Jedna odpověď. Jeden smajlík. Pak další. A další. Než jsem se nadála, posílala jsem mu v jednu ráno selfie s poznámkou: „Už bych fakt měla spát.“ A on odepsal: „Kdybys tu byla, tak bych tě neuspal. Spíš naopak.“
Smích. Červené tváře. A výmluvy v hlavě: „Je to jen sranda. Nic vážného. Vždyť se ani neznáme osobně.“
Někde mezi srdíčkem a hranicí
Flirt přes Instagram je jako pít nealkoholické pivo. Oficiálně v tom není alkohol, ale pocit opilosti se stejně dostaví. A člověk má dojem, že přece nic neporušil. Že si jen hraje.
Já jsem si hrála. A myslela jsem si, že mám všechno pod kontrolou.
Jsem ve vztahu. Roky. S chlapem, kterého mám ráda. Není to vášeň jako v prvních měsících, ale je to stabilní, důvěrné, naše. Jenže… zrovna tehdy jsme procházeli fází tichých večerů, mobil v ruce, televize v pozadí. A najednou tu byl někdo, kdo si mě všímal. Kdo mi psal, že mi to sluší. Kdo lajkoval i tu blbou fotku jídla. Kdo mě rozesmál. Kdo mě chtěl.
A já jsem chtěla být chtěná.
Kde přesně je ta čára?
Tohle je otázka, kterou jsem si pokládala každou noc, když jsme si zase psali. Je tohle už nevěra? Nebo je to jen ego boost?
Neviděli jsme se. Nepolíbili jsme se. Všechno bylo jen v bublině zpráv a reakcí. Ale přesto… jsem se začala chovat jinak. Hlídat si telefon. Mazat konverzaci. Přemýšlet, co napíšu, co už je moc. Všímat si, když se přítel naklonil blíž ke mně a já bleskově zamkla obrazovku.
A uvnitř mě to hlodalo. Ne kvůli němu. Ale kvůli sobě.
Bublina praskla
Jednou večer si přítel půjčil můj mobil – úplně nevinně, kvůli navigaci. A tehdy to uviděl. Ne celé. Jen kousek zprávy. Něco jako: „Kéž bys tu byla.“ A můj smajlík s jazykem venku.
Bylo ticho. Nezakřičel. Neodešel. Jen se podíval a řekl: „Tohle děláš často?“
V tu chvíli mi bylo hůř, než kdyby na mě začal řvát. Protože jsem věděla, že já vlastně taky nevím, proč to dělám.
Vysvětlení? Vlastně žádné.
Nešlo o toho kluka. Nešlo o žádné city. Ani o sex. Šlo o to, že jsem se cítila přehlížená, obyčejná, zapadlá v každodennosti. A najednou někdo zatřásl sněhovou koulí, ve které jsem žila.
Ale „nevinný flirt“ může být nevinou jen do té doby, než se někdo zraní. A v tomhle případě to nebyl ten cizí kluk. Byl to člověk, se kterým sdílím život, postel, plány.
A vlastně i já sama.
Co jsem se naučila?
- Online není mimo realitu. Zprávy mohou bolet stejně jako činy.
- Flirtování není bez následků, ani když ho omlouváme jako legraci.
- Když něco skrýváš, asi to není úplně v pořádku.
- A hlavně – když ti chybí pozornost, láska nebo kontakt, nehledej to v inboxu cizího člověka. Ale nejdřív u sebe. A pak u partnera.
Neříkám, že jsem jediná, komu se tohle stalo. Naopak – podle všeho je takových případů mraky. Jen se o tom nemluví. Protože je to trapné. Nepohodlné. Těžko zařaditelné. Ani věrná, ani nevěrná. Ani hrdinka, ani zrádkyně.
Ale možná právě proto by se o tom mluvit mělo. Protože ve světě stories, reakcí a „jen srandiček“ je čára mnohem tenčí, než si myslíme.
