Článek
Vysvětlit si věci racionálně mi přišlo vždycky jednodušší. Ale pak se stalo něco, co mě nutí přemýšlet dodnes. Není to příběh o strašidlech ani o duchách, a přesto mi pokaždé, když si na tu noc vzpomenu, přejede mráz po zádech.
Byla to obyčejná únorová noc. Mrazivá, tichá, bezvětří. Babička ležela v nemocnici už několik dní a stav se nelepšil. Lékaři byli upřímní – bylo to otázkou hodin. Přesto jsme doufali. Mamka zůstala v nemocnici přes noc, já byla doma s tátou a mladší sestrou. Snažila jsem se usnout, ale neklid mě držel vzhůru. Krátce po druhé hodině ranní jsem náhle uslyšela ránu. Prudkou a kovovou. Jako kdyby někdo trhl těžkým víkem od půdy.
Zvedla jsem se z postele. Táta už stál v chodbě, stejně vyděšený jako já. Dveře na půdu byly pootevřené. Nikdo z nás je neotevíral roky – nebylo proč. Klíč jsme dokonce měli schovaný jinde, a přesto byly otevřené. Táta vystoupal po schodech, já zůstala dole. Nikde nikdo. Jen prach, staré věci a ticho, které pohlcovalo jakýkoli zvuk.
V tu chvíli zazvonil mámin telefon. Babička právě zemřela. Čas úmrtí: 2:13.
Nikdy jsem neviděla tátu tak bledého. Bez jediného slova zavřel půdu a oba jsme šli do kuchyně. Seděli jsme mlčky. Ta podivná synchronizace – smrt a samovolné otevření místa, kam se roky nevkročilo – nám oběma nedala spát.
Následující dny byly plné smutku, vyřizování, návštěv. Ale ta noc nám zůstala v hlavě. A tak jsme se k tomu po pár týdnech vrátili. Opatrně jsme půdu znovu otevřeli. Mezi starými krabicemi jsme našli věci, které jsme neviděli od dětství – a mezi nimi i malou dřevěnou truhlu, kterou si babička kdysi přála nevyhazovat. Byly v ní dopisy, fotografie a staré šperky, které patřily její matce. V jedné z obálek byl i lístek: „Až odejdu, možná se vám připomenu. Nelekni se.“
Stáli jsme tam, beze slov. Každý si tu chvíli vyložil po svém. Táta řekl, že je to náhoda. Já tomu říkám jinak. Možná to bylo rozloučení. Možná něco zůstalo. A možná babička opravdu odešla až tehdy, když měla jistotu, že jsme připraveni ji nechat jít.
Od té doby půdu zamykáme. Ne ze strachu. Ale z úcty.
