Článek
Znechuceně jsem zavolala na infolinku banky, nahlásila incident a šla domů. Řekli, že kartu zablokují a že si mám druhý den dojít na pobočku.
Půl hodiny poté mi zavibroval telefon. Nejdřív jsem se pousmála: SMS od neznámého čísla, ale s oslovením, které zná jen jeden člověk na světě.
„Dík za 300 000 Kč, maminko. Zachránilas mi krk. Mám tě rád.“
V první vteřině mě polil horký pot. Nešlo mi to do hlavy. Peníze z mého účtu? Kde? Jak? A proč „zachránila“?
Syn? Ne, cizí číslo. Ale dobře napsané.
Mám jen jednoho syna. Je mu devatenáct. Žije se mnou, studuje vysokou školu, nemá žádné zásadní dluhy ani krize, alespoň podle všeho. Hned jsem se za ním vydala do jeho pokoje.
„Tome, psal jsi mi zprávu? Co se děje?“
Zvedl oči od počítače. Zmatený. „Jakou zprávu?“
Ukázala jsem mu mobil. Neznal to číslo. Nepsal ji. Prý je v pohodě a žádných 300 tisíc nikdy nepotřeboval. Začal panikařit víc než já. „Mami, tys někam poslala peníze? Prosím tě, řekni, že ne!“
Jenže problém byl, že někdo opravdu peníze z mého účtu ukradl. Přesně 300 000 Kč. Těsně po tom, co bankomat „spolkl“ kartu. Volala jsem okamžitě zpět do banky. Potvrdili, že karta byla zablokována až deset minut po tom, co proběhla online platba. Údajně skrze e-shop.
Falešný bankomat nebo šikovný čtenář karet?
Na pobočce mi po pár dnech potvrdili, že na tom bankomatu se pravděpodobně nacházelo zařízení na skimming – neviditelný doplněk, který umí zkopírovat magnetický proužek i PIN. Zatímco já volala na infolinku, někdo provedl online transakci. K tomu byla nutná karta – a PIN. Všechno měl. A pak, aby mě utvrdil, že to byl „můj syn“, ještě poslal SMS. Chytré.
Nejhorší ale bylo, že SMS dorazila v češtině, se všemi znaky, a navíc s oslovením, které mi říká jen Tomáš. Ne „máma“, ale „maminka“. A s oslovením psaným s velkým M. To už je známka někoho, kdo se hodně snaží vypadat jako někdo blízký. V tom byl ten největší šok.
Vyšetřování? Ano. Peníze? Možná. Důvěra? Narovná se pomalu.
Bankovní vyšetřování trvalo měsíc. Peníze mi byly nakonec částečně vráceny, protože transakce proběhla v době, kdy karta neměla být aktivní. Ale jen 190 000 Kč. Zbytek šel „mimo standardní ochranu“, protože šlo údajně o autorizovaný obchod.
Policie případ odložila jako „neznámého pachatele“. Syn byl otřesený. Poprvé v životě viděl, jak snadno se může někdo dostat mezi nás, aniž bychom si toho všimli. A já poprvé cítila, jak velmi snadno mohu někomu věřit jen proto, že mi připomene milovaného člověka.
Co si z toho odnáším?
- Nikdy už nevkládám kartu do bankomatu bez kontroly čtečky.
- Syna učím, aby měl nastavené dvoufázové ověřování na všechno.
- A hlavně – žádná zpráva, i ta nejmilejší, by vás neměla přimět poslat peníze bez ověření.
Protože dnes už podvodníci nehrají na vaši hloupost. Hrají na vaši lásku.
