Článek
Žádné cigarety za školou, žádné piercingy v obličeji, žádná puberta jako výmluva. Měla jsem být ta, na kterou jsou rodiče pyšní.
A oni byli. Často to říkali.
Jenže málokdy se ptali, jak mi je.
Když jsem si na něco postěžovala – „ve škole je toho hodně“ nebo „jsem unavená“ – odpověď byla většinou stejná:
„Ale ty to zvládneš, ty jsi přece šikovná.“
„To nic není, to já v tvém věku…“
„Buď ráda, že můžeš studovat, některé děti nemají ani to.“
A tak jsem si říkala, že asi fňukám zbytečně. Že být perfektní něco stojí. Že slabost je známka rozmazlenosti. Tak jsem zatla zuby a jela dál.
Gympl jsem zvládla s vyznamenáním. Bez problémů. Vysoká? Taky. Mezitím brigády, starání se o mladšího bráchu, vaření, když byla máma v práci, a později i pomoc s nemocnou babičkou. Zvykla jsem si být oporou. Být ta silná. Být ta zodpovědná. Být ta, co všechno zvládne. Být perfektní.
Jenže někde uvnitř se to začalo drolit.
Tělo bylo unavené, ale duše víc. Lhala bych, kdybych řekla, že si nevzpomínám na první chvíle, kdy jsem měla chuť prostě… utéct. Zmizet. Zavřít se někam, kde nebudu muset být nikoho dcera, nikomu oporou, nikoho nezklamat.
Ale já přece nemůžu jen tak „vypadnout“. Co by řekli ostatní? Co by řekli moji rodiče?
A tak jsem jela dál. Do práce, do školy, do vztahu, který taky nebyl úplně o radosti. Přebíhala jsem mezi rolemi jako herečka v divadle – kolegyně, partnerka, studentka, vnučka, sousedka, dcera. Ale já v tom celém vlastně úplně zmizela.
A pak jednoho dne – zničehonic, bez varování – jsem prostě zkolabovala.
Pamatuju si to přesně. Bylo to ráno. U zrcadla. Zkoušela jsem si obléct sako na prezentaci do práce. Vlasy načesané, make-up hotový, všechno podle plánu. A najednou jsem jen… padla na zem. V tichosti. Bez dechu. V očích slzy, v hlavě prázdno. Jen jedna myšlenka:
„Já už prostě nemůžu.“
Zůstala jsem sedět na studené podlaze koupelny. Bez síly vstát. Bez síly cokoli dělat. Cítila jsem, jak se ve mně láme něco, co jsem držela roky. A poprvé za velmi, velmi dlouhou dobu jsem si dovolila nefungovat.
Druhý den jsem zavolala do práce, že jsem nemocná. Lhala jsem. Fyzicky jsem byla v pořádku. Ale duševně? Tam byla spoušť. A tu už nešlo zamést pod koberec.
Začala jsem chodit na terapii. A teprve tam jsem pochopila, že „perfektní dcera“ je často jen dítě, které se naučilo, že lásku si musí zasloužit. Že musí být hodné, výkonné, tiché, přizpůsobivé – jinak nebude přijato. A že to není vina těch rodičů, ale někdy prostě generace před námi neměly nástroje, jak milovat beze strachu a podmínek.
Přiznání slabosti bylo nejtěžší. Ale zároveň to bylo první opravdové nadechnutí, které jsem si dovolila od svých deseti let. Už jsem nebyla perfektní. Ale poprvé jsem byla opravdová.
Dnes mám se svými rodiči jiný vztah. Pořád mě mají rádi, ale už nečekají, že budu dokonalá. Už jsem jim to totiž přestala dokazovat. Občas mi něco vyčtou, občas mají výčitky typu „co jsme udělali špatně“, ale už to neberu jako útok. Vím, že každý hraje jen s kartami, které mu život rozdal.
A já? Učím se hrát s novými.
Byla jsem perfektní dcera. A pak jsem zjistila, že být perfektní je někdy ta největší chyba.
Protože když se pořád snažíte být ideální pro ostatní, jednoho dne zapomenete, kdo vlastně jste.
