Článek
Zima, mráz, šedé ráno. V metru stála stará paní, malá, se šátkem a nákupní taškou na kolečkách. Vypadala ztraceně. Lidé chodili kolem ní, někteří ji dokonce odstrčili. Já taky spěchala – měla jsem poradu v práci – ale něco mě přimělo zastavit se.
„Potřebujete pomoct?“
Vzhlédla. Oči měla světle modré, trochu zakalené, ale laskavé.
„Já… nevím, jestli jsem ve správném vlaku. Mám jet na Hradčanskou…“
Byla o dvě zastávky vedle.
Pomohla jsem jí nastoupit, držela jsem ji za rám paže, abych ji udržela v rovnováze. Nechtěla sednout. Povídaly jsme si – jen pár minut. Jmenovala se paní Věra, prý šla za svou sestrou do nemocnice. Mluvila tichounce, ale působila klidně. Na Hradčanské jsem ji vyvedla, ukázala směr, rozloučila se.
A víc jsem na to nemyslela.
Druhý den jsem našla v domovní schránce obálku. Bez známky. Bez jména. Jen moje jméno a bytové číslo, napsané úhledným písmem.
Uvnitř byl složený papír a starý stříbrný přívěsek – ve tvaru anděla.
A na papíře rukou psané:
„Děkuji, že jste mě viděla. V.“
Zůstala jsem stát s tou obálkou v ruce.
Jak věděla, kde bydlím?
Jak věděla moje jméno?
Neříkala jsem jí ho. Nepředstavila jsem se. Jen jsme si povídaly – o tramvajích, o zimě, o nemocnicích.
Možná si mě vyhledala? Možná slyšela, jak se zdravím se sousedkou na chodbě?
Anebo… možná to nebylo důležité.
Nosila jsem ten přívěsek několik dní v kapse. Ne kvůli pověrám, ale protože se mnou něco udělal ten vzkaz.
„Děkuji, že jste mě viděla.“
To mě dostalo. V dnešním světě, kde se díváme přes obrazovky, kde nevidíme lidi vedle sebe… mi připomněla, jak výjimečné může být obyčejné gesto.
Začala jsem si všímat. Lidé, co stojí opodál. Děda na lavičce, co kouká do prázdna. Holka v tramvaji, co má oči červené od pláče.
Začala jsem je víc vidět.
A někdy, když se podívám na přívěsek, říkám si, že to byl možná dárek – ne za pomoc, ale za probuzení.
Paní Věru jsem už nikdy neviděla. Hledala jsem ji párkrát v metru, i v nemocnici, kam údajně mířila. Ale nikdo nevěděl. Jako by byla stín, který se na chvíli zastavil v mém životě, aby mi připomněl něco důležitého.
Dnes ten přívěsek visí na vnitřní straně mojí kabelky. Není tam pro štěstí. Je tam jako připomínka.
Že někdy stačí pár minut, abyste změnili den – nebo celý pohled na svět.
A že skutečná slova mají sílu. Třeba jen: „Děkuji, že jste mě viděla.“
