Článek
Jenže ten den měl v sobě cosi jiného – list papíru, složený na půl, s obtížně čitelným rukopisem. A na dně podpis, který jsem nikdy nenapsala: „Maminka.“
Bylo pondělí ráno. Dorazila ze školy s taškou přeplněnou sešity a s dopisem v ruce. „Podívej se, mami. Něco ti pro mě napsalaš,“ usmála se. Byla rozzářená, což mi v tu chvíli připadalo roztomile – matka, která potěší dceru milým vzkazem. Otevřela jsem dopis a začala číst nahlas:
„Moje milá holčičko, vím, co cítíš. Nikdo ti nerozumí. Ale já tu jsem. Nejsi sama. Brzy to skončí.“
„Tvoje maminka.“
První věty mi zatrnuly. Používala jsem s dcerou úplně jiný tón. Zachycovala jsem v dopise cosi více, něco, co jsem jí nikdy nepsala – a už vůbec ne ve škole. Navíc jsem si byla jistá, že jsem ho nenapsala já. Ten rukopis jsem nepoznávala, přitom jsem viděla své jméno dole. A obavy mě napadly rychle: Kdo by mohl dopis do skříňky vložit? Proč podepsaný mým jménem? A proč zrovna dnes?
Dcera mi vyprávěla, že si všimla papíru při příchodu. Školnice ho musela nechat nastrčený mezi ostatními knížkami a svačinou. Nikdo to neviděl – říkala. Žádný z kamarádů mi o tom nic neřekl. Vyděsila jsem se, když mi popisovala, jak jí při psaní někdo z koutku třídy sledoval. Ačkoliv se tvář často měnila, nebyla schopna určit, o koho šlo. Byla z toho zmatená a vyděšená.
Zavolala jsem třídní učitelce. Omluvila jsem se a popsala situaci. Učitelka mě ujistila, že ve škole se nic podobného dosud nestalo – žádné záhadné dopisy, žádné podepisování cizím jménem. „Prozkoumáme to,“ slíbila. Ale já jsem koukala na ten bílý papír v dceřině ruce a cítila, jak mi roste strach. Bála jsem se, že někdo zná její i moje nejhlubší tajemství. Nebo se někdo snaží vyvolat paniku.
Večer, když dcera spala, jsem dopis znovu vytáhla a najednou mi to přišlo povědomé: ne styl psaní, ale obsah. Věty „nikdo ti nerozumí“ a „brzy to skončí“ mi zněly jako ozvěna něčeho, co jsem kdysi četla. Zkoumala jsem rohy papíru a narazila na lehký otisk tiskárny – dopis nebyl ručně psaný, ale vytisknutý. A přesto jsem rukopis vnímala jako nepatrně rukou doprovázený, lehce poškrábaný. Můj podpis? Něčí dokonalá napodobenina.
Ráno jsem prohlédla skříňky na chodbě. Řada studentů se opozdila do třídy, když jsem v tichu prohlížela každou zeď. Jedna ze skříněk byla mírně poškozená, zámek jemně povolený. Zřejmě sem onen někdo strčil papír dřív, než dcera přišla. Okolo stál rušný život školy, ale já jsem vnímala jen záchvěvy strachu. Bylo mi jasné, že někdo z nich mohl vědět o našem rodinném tajemství. Což nás přivádí k tomu nejhoršímu…
Před rokem jsme maminku dcery, tedy mě, poznamenali tragické události: otec dívky, můj exmanžel, byl odsouzen za zneužívání. Abych ochránila dítě, odstěhovala jsem se z města. Ale přesto se šuškalo, že se vrátil do okolí. Že čeká na správnou chvíli. Dokonce policie mě varovala, že může hledat způsob, jak se pomstít. Nikdy se však neobjevil. Než se pár týdnů nazpět ozval právník, že se exmanžel odstěhoval do zahraničí, žilote šustění suchých vět.
A teď tu máme ten dopis. Obsah jakoby věděl, že dcera prožívá úzkost, a sliboval, že „brzy to skončí“ – možná hrozbu. A přitom podepsaný mým jménem, aby vyděsil obě nás. Cítila jsem, že už nejde jen o výhrůžky. Jde o někoho uvnitř té školy. Někdo mohl podstrčit dopis, aby nás zastrašil.
Nevěděla jsem, jestli informovat policii. Měla jsem pocit, že každý další krok nás může přiblížit k něčemu nebezpečnému. Vyhledala jsem ale advokáta a konzultovala bezpečnostní opatření: výměna všech zámků, instalace kamery u skříněk, hloubkový pohovor s učiteli a žáky. Dcera však byla prvotně vyděšená. Její oči se setkaly s mými a já jsem ji popadla do náruče: „Nic se ti nestane, slibuji. Najdeme toho, kdo to udělal.“
Skříňka zůstala zavřená. Dopis pak dny ležel na stole v našem bytě. Chtěla jsem ho spálit, ale raději jsem ho uchovala. Jako důkaz. Chci vědět, jaký tajemný hlas našel cestu do života mé holčičky. Přemýšlím, jestli se tam neukrývá někdo, kdo zná naše zprávy. Pokud je to spolužák, pak proč zkouší zneužít mé jméno? Pokud je to někdo z okolí, pak proč celé to drama?
Dnes, pár týdnů poté, se situace nevyjasnila. Dcera má u skříňky stálé přítelkyně, která dohlíží, jestli se tam něco znova neobjeví. Já stále nedokážu zapomenout na ten pocit mrazení, když jsem četla dopis poprvé. A i když se od něj snažím oddálit, vím, že jeho stíny nás budou pronásledovat, dokud neodhalíme pravou tvář toho, kdo se podepsal mým jménem.
Někdy se zeptám dcery: „Pamatuješ si, co se ti v tu chvíli mihlo v hlavě?“ A ona odpoví: „Myslela jsem, že mě máma opustila.“ A já se ptám sama sebe: opustila jsem ji ve chvíli, když jsem se rozhodla ochránit ji před tajemnou hrozbou? Nebo se hrozba skrývá mnohem hlouběji a dopis je jen náhledem do něčeho, co teprve přijde? Odpověď zatím nenacházím. Ale vím jedno: dokud bude ten dopis existovat, nikdy se neuspokojím s tím, že nechám dceru sama v její skříňce.
