Článek
Nikdy moc nemluvil o své minulosti, a když jsme se ho jako děti ptali na jeho mládí, vždy mávl rukou a řekl: „To už je dávno, děti. Některé věci je lepší nechat spát.“
V jeho ložnici, v malé uzamčené skříňce, ležel starý deník. Věděli jsme o něm. Všichni. Byl omotaný kůží, starý a oprýskaný. Děda nám výslovně zakázal ho kdykoliv číst. Říkal, že jsou v něm věci, které by měly zůstat jen jeho. Moje máma ho jednou načapala, jak na něj kouká s pohledem plným smutku a viny. Tehdy jí řekl jen jedno: „Ten deník by nikdy neměl spatřit světlo světa.“
Po jeho smrti jsme s mámou a mými dvěma bratry vyklízeli jeho dům. Byla to těžká chvíle – nejen kvůli zármutku, ale i kvůli vzpomínkám, které nás tam obklopovaly. Když jsme došli k oné zamčené skříňce, chvíli jsme jen stáli a mlčky na ni zírali. Bratr se natáhl pro náhradní klíč, který jsme našli schovaný v krabičce s nápisem „jen pro případ“.
Skříňka tiše cvakla a my jsme poprvé viděli ten deník zblízka. Byl tlustý, sešitý ručně, stránky zežloutlé časem. Otevřeli jsme ho.
První stránky byly relativně nevinné. Popisy běžného dne, počasí, drobné poznámky o zahradě. Ale čím dál jsme listovali, tím víc se atmosféra měnila. Začaly se objevovat zmínky o věcech, které jsme nechápali – jména lidí, které jsme nikdy neslyšeli, popisy událostí, které vypadaly jako z noční můry.
Pak jsme narazili na záznam datovaný 17. listopadu 1954. Děda v něm popisoval noc, kdy podle jeho slov „udělal něco, co mu nikdy nebude odpuštěno“. Nepsal konkrétně. Jen že „musel“ a že „jinak by nepřežili“. Psalo se v něm o útěku, o tom, že zanechal za sebou někoho, kdo ho volal jménem, a on utekl. Další zápisy se točily kolem toho dne. Byl jimi posedlý. V každém záznamu znovu a znovu opakoval, že si nezaslouží odpuštění.
Pak jsme narazili na jméno. Emilie. A adresu. Zjistili jsme, že Emilie byla žena, která bydlela v sousedním městě. Když jsme si dali dohromady časové údaje a dědečkův věk, začali jsme chápat. Emilie nebyla jen někdo z minulosti. Byla to jeho první žena. A podle všeho… i matka dítěte, které se narodilo krátce před jeho útěkem.
V šoku jsme přestali číst. Celé roky jsme žili s představou, že dědeček založil rodinu až s babičkou, naší milovanou a laskavou ženou, která nás všechny vychovala. Ale pravda byla jiná. Děda utekl, nechal za sebou ženu a dítě, a nikdy se k tomu nevrátil. Nikomu to neřekl. Ani babičce. Ani mámě.
Deník končil větou, která mi rezonuje v hlavě dodnes: „Až to někdo čte, prosím, pochop mě. Neomlouvej mě. Jen… mě pochop.“
Ten deník jsme zabalili zpátky a vrátili do skříňky. Nechali jsme ho tam. Někdy si říkám, že možná měl zůstat zavřený. Ale i přes ten šok, bolest a zklamání jsem ráda, že znám celou pravdu. Děda nebyl dokonalý. Ale byl to člověk. A jako každý z nás… dělal chyby.
