Článek
Přinesla jsem jí květiny, plyšáka a trochu povzbuzení po těžkém porodu. Všechno probíhalo jako obvykle – smích, slzy radosti, únava, nové mateřství. Ale když jsem poprvé zahlédla tu malou, svinutou postavičku v zavinovačce, něco ve mně se sevřelo.
Malá Eliška byla krásná – jemná pleť, tmavé vlásky, klidný pohled. Ale bylo tam něco víc. Něco, co jsem si neuměla vysvětlit. Jakýsi záblesk povědomí. V očích. V úšklebku. V tom, jak se držela pěstičkami za kraj zavinovačky.
Neřekla jsem nic. Jen jsem se usmála, přičichla k ní a napůl v žertu řekla: „Jaká stará dušička.“
Ale to, co začalo jako vtípek, mi nedalo spát.
Po návratu domů jsem celou noc převracela v hlavě, proč mi to dítě připadalo tak důvěrně známé. Jako bych ji už někde viděla. Znala. Milovala. Ale nebylo to z minulých návštěv u Simony. A rozhodně ne z fotografií.
Dva dny nato jsem doma uklízela staré věci ze sklepa. Krabice s památkami, sešity, kresby, rodinné dopisy. A mezi nimi jsem objevila něco, co mě doslova přikovalo k zemi.
Byla to stará fotografie. Černobílá, z 80. let, lehce zažloutlá. Měla jsem ji od své babičky. Na fotce byla moje matka – jako miminko – a její matka, tedy moje babička. Ale to, co mě zarazilo, byla podoba dítěte na fotografii s malou Eliškou.
Byly identické. Stejný tvar očí, stejné čelo, stejný výraz. Jen vlasy byly jiné, ale ten pohled… přesný.
Zatřásla jsem hlavou. Ne, to je náhoda. Genetika. Děti si přece mohou být podobné. Jenže čím víc jsem si prohlížela fotky z rodinného alba, tím víc jsem nacházela detaily, které jsem si do té doby nikdy neuvědomila.
Eliška vypadala přesně jako moje sestra Jana, která zemřela ve čtyřech letech, když jsem byla malá. Utonula v řece. Všichni jsme si to nesli celý život jako jizvu. Já, tehdy osmiletá, jsem byla poslední, kdo ji viděl.
Eliška měla ten samý zvláštní úšklebek, když se usmála. Stejnou malou jizvičku nad obočím – Jana si ji udělala, když spadla z houpačky. A Simoně nikdo z rodiny o Janě nikdy nevyprávěl.
Zavolala jsem jí. Chtěla jsem se zeptat, jestli si všimla té zvláštní podoby, jestli jí někdo něco říkal. Smála se. Řekla, že „všichni tvrdí, že Eliška vypadá jako nikdo z rodiny“. A pak, než jsme hovor ukončily, dodala: „Víš, ona má občas takový zasněný pohled… a říkáme si, že je to, jako by věděla víc, než má.“
Ten večer jsem si pustila starou kazetu, na které byla Jana, jak si zpívá písničku, kterou si vymyslela. „La la lali, slunce svítí z dálky, já půjdu, kde jsou vrátka…“ Zněla jako pohádka, ale melodie byla jedinečná.
O dva týdny později jsem byla znovu u Simony. Eliška si broukala v postýlce. A v tom tichém mumlání, v tom dětském žvatlání… jsem zaslechla známou melodii. Tu samou.
Stála jsem tam se zatajeným dechem. A Eliška se na mě podívala, jakoby mě poznávala.
A já v tu chvíli věděla, bez pochyby, bez logiky:
To dítě mi bylo povědomé, protože jsem ho už jednou držela za ruku.
A jednou – jsem ho ztratila.
A teď se vrátilo.
