Jindřich VII. Tudor: paranoidní skrblík, ale také inteligentní diplomat

Jindřich Tudor se narodil v roce 1457 do turbulentního období občanské války, později nazývané jako „válka růží“, kde proti sobě stály dva mocné rody s růží ve znaku: Lancesterové s červenou a Yorkové s bílou. Jeho otec zemřel dřív, než se narodil, jeho matka měla v době porodu pouhých třináct let, když mu byly čtyři, se stal jeho ochráncem yorkistický stoupenec William Herbert a ve čtrnácti musel uprchnout do Bretaně, kde strávil následujících téměř čtrnáct let na dvoře bretaňského vévody Františka. To nezní jako příliš veselé vyhlídky pro budoucího krále. Jak se mu jím tedy nakonec podařilo stát?

Jindřich svůj dědický nárok na trůn odvozoval od své matky Markéty Beaufortové, která byla pravnučkou Jana z Gentu, třetího syna krále Eduarda III. Byl tedy přinejmenším velice chatrný a v podstatě neměl žádnou váhu.

Příležitost získat korunu se mu naskytla, když nečekaně zemřel Eduard IV. a trůnu se za kontroverzní situace chopil Richard III. Toho nechvalně proslavil především Shakespeare ve svém dramatu, kde je vykreslen jako krutý, ošklivý hrbáč, který nechal chladnokrevně odstranit z cesty vlastní synovce. Ve skutečnosti je zmizení Eduardových synů stále jednou z největších historických záhad.

Ať už je pravda kdekoliv, Richard si svými kroky nadělal mnoho nepřátel a toho využila Jindřichova matka, Markéta Beaufortová, která začala tvrdě bojovat za jeho věc. Dokonce se mu postarala o manželku, a to takovou, která mohla jeho budoucí pozici na trůnu upevnit. Alžběta z Yorku byla nejstarší dcera Eduarda IV. a představovala tak ideální manželku. Alžbětina matka uzavřela s Markétou tichou dohodu o sňatku už v roce 1483 a Jindřich následně sňatek odpřisáhl před Bohem v katedrále Rennes. Stačilo jen porazit Richarda na bitevním poli.

Byl osmý srpen, rok 1485, když se Jindřich po čtrnácti letech mohl opět dotknout anglické půdy. Měl za sebou náročnou plavbu a před sebou bitvu o všechno s nejistým výsledkem: buď ve své rodné zemi zemře nebo bude za pár dní mířit do Londýna jako král. Jindřichova a Richardova armáda se střetly u Bosworthu.

Jindřich disponoval 5000 muži, zatímco král 8000. Rozhodujícím faktorem byl postoj bratrů Stanleyů - Thomase a Williama -, kteří sice podporovali Yorky, ovšem byli proslulí svým uhýbavým chováním „kam vítr, tam plášť“. Manželkou sira Thomase navíc nebyl nikdo jiný, než Markéta Beaufortová. Ani Jindřich, ani Richard si nemohli být jisti jejich podporou.

Stanleyovi zvolili taktické vyčkávání, dokud Jindřich nezískal nad bitvou kontrolu. Teprve potom se přidali k Tudorovi. Richard byl zabit v boji. Traduje se, že Thomas Stanley mu sňal z helmy korunu a přímo na bojišti ji vložil na hlavu Jindřichovi. Tak se z něj stal král Jindřich, toho jména Sedmý.

Sňatek Jindřicha a princezny Alžběty spojil dva znesvářené rody, Yorky a Lancastery, kteří se třicet let přetahovali o nárok na anglickou korunu. Ačkoliv šlo o domluvený sňatek a jejich rody měly mezi sebou stále mnoho nevyřízených účtů, údajně bylo jejich manželství harmonické.

Alžběta byla vlídná královna, která se nikterak nesnažila zasahovat do politiky a věnovala se především charitě. Jindřich s Alžbětou sdíleli mnoho zájmů - oba milovali hudbu, tanec, lukostřelbu a karetní hry. Měli spolu sedm dětí, z nichž se čtyři dožily dospělosti. Alžběta svého manžela celý život podporovala a stála za ním. Jindřich si podle záznamů nikdy nevydržoval žádnou milenku, což bylo na tehdejší dobu velice neobvyklé a dokazuje to, že Alžbětu skutečně miloval. Její brzká smrt v roce 1501 ho krutě zasáhla a nejspíše zapříčinila, že v posledním desetiletí vlády se zhoršila jeho paranoia i pověstná skrblivost.

Ačkoliv si trůn vybojoval na bitevním poli, během panování využíval Jindřich spíše svého důvtipu a diplomacie, než zbraní. Války růží vysály královskou pokladnici a uvrhly zemi v chaos. Jindřichovým cílem bylo navrátit Anglii stabilitu a prosperitu a navázat výhodná spojenectví s evropskými vladaři.

Byl prvním, kdo rozpoznal sílu a důležitost sjednoceného Španělského království a roky snažně usiloval o spojenectví prostřednictvím sňatku svého nejstaršího syna Artura a Kateřiny Aragonské. Také uzavřel velmi důležitou mírovou dohodu se Skotskem a zasnoubil svou dceru Markétu se skotským králem Jakubem IV. V roce 1492 uzavřel mír s Francií, který mu přinesl pěknou rentu a uznání jeho dynastie.

Díky ekonomické prosperitě a vzrůstajícímu obchodu se mu v roce 1496 podařilo přinutit císaře Maxmiliána a Nizozemsko, aby přestali podporovat jeho protivníka a uchazeče o trůn, Perkina Warbecka, a uzavřel s nimi mírovou smlouvu a dohodu o svobodnějším obchodu.

Jindřich využil svou diplomacii nejen k ochraně dynastie, ale i k obohacení své země. Učinil Anglii prosperující a mocnou zemí, která hrála významnou roli v evropském obchodu.

Jindřich Tudor byl velmi paranoidní a introvertní člověk. Vzhledem k tomu, jak vyrůstal, by nebylo překvapivé, kdyby spal s nožem pod polštářem. Králové a uchazeči o trůn se v jeho dětství střídali jako ponožky. Z toho důvodu nikomu nevěřil a vybudoval si obrovskou paranoiu. Důvěřoval jen velmi úzkému okruhu lidí. Většina z nich byli ti, kteří s ním bojovali u Bosworthu. Byl velmi uzavřený a na veřejnosti se usmíval jen zřídka, pokud vůbec. Emoce projevoval pouze tehdy, když se rozzlobil. Oproti hedonistickému Eduardu IV., který se rád bavil a pořádal hostiny, to byla velká změna a u obyčejných poddaných si tak příliš obliby nezískal.

Populární nebyl ani u šlechty. První věc, kterou učinil bylo, že stanovil dobu své vlády na den před bitvou u Bosworthu, aby mohl všechny, kteří byli na straně Richarda (a tedy tehdy pomazaného krále), označit za zrádce. Šlechtě se také příliš nezamlouvalo, že ustanovil zákony, které vysoce postaveným lordům bránily držet soukromé armády.

Dobře známý je jeho efektivní a promyšlený systém daní. Výběr finančních prostředků od bohatších vrstev měl podobu dobrovolných příspěvků. V daňové politice mu byl nápomocen především arcibiskup Morton, jehož postup výběru daní se začal nazývat „Mortonova vidlička“. Požadavek na placení benevolence (daně) králi Jindřichovi zdůvodnil tím, že ten, kdo žije skromně, musí šetřit, a proto si může benevolenci dovolit, zatímco ten, kdo žije rozmařile, je zřejmě bohatý, a proto si též může dovolit benevolenci.

Oblíbenou činností krále byl také výběr pokut, a to ne vždy příliš spravedlivým přístupem, prostřednictvím falešných svědků (je však otázkou, jestli měl Jindřich o tomto konkrétním zneužíváním práva ponětí. Tyto soudy obstarávali jeho rádci Empson a Dudley). Další přísun peněz mu zajišťovalo také nabízení některých úřednických míst za úplatu.

Země tak brzy dosahovala příjmů až 118 000 liber ročně, což byla na tehdejší dobu značná částka. Přesto se Jindřich snažil výdaje omezovat na minimum. Pro mnoho lidí se tak stal předobrazem lakomého mrzutého starého kozla.

Ovšem i Jindřich se uměl „rozšoupnout“. Historické záznamy ukazují, že každý rok o Vánocích si dopřával bohatou rodinnou zábavu. Na vánoční hostinu se porážela hospodářská zvířata a drůbež v hodnotě celé zoologické zahrady, nechyběli kejklíři, hudebníci, velké sudy vína a piva a také se hodně tančilo. Hudba byla velkou součástí jeho dvora a všechny jeho děti hrály na hudební nástroje.

Jindřichův paranoidní strach, že bude připraven o trůn byl možná přehnaný, ale ne bezdůvodný. Během své vlády se totiž musel potýkat hned se dvěma uchazeči o trůn. Prvním byl Lambert Simnel - chlapec, kterého zneužili Richardovi bývalí stoupenci, v čele s vikomtem Francisem Lovellem a hrabětem Lincolnem. Rozhodli se ho vydávat za jediného zbylého yorského dědice, Eduarda, hraběte z Warwicku, kterého nechal Jindřich zavřít do Toweru. Jejich rebelie však dopadla neslavně. Roku 1487 je Jindřichova armáda porazila u Stoke. Tato bitva je považována za poslední střet ve válce růží.

Druhý uchazeč už Jindřichovi přidělal více vrásek. Zvěsti o něm se poprvé objevily kolem roku 1491. Perkin Warbeck byl mnohem důmyslnější a přesvědčivější, než jeho mladší předchůdce. Vydával se za prince Richarda ze Shrewsbury, tedy ztraceného druhého syna krále Eduarda IV., který měl být údajně spolu se starším bratrem zavražděn v Toweru svým strýcem. Jejich těla se však nenašla a tak Warbeck vyrukoval s historkou, jak jeho bratra skutečně zabili, zatímco jemu se podařilo utéct.

Historici dodnes vedou spory o tom, kolik mohlo být na jeho tvrzení pravdy, každopádně kloní se spíše k variantě, že o skutečného prince nešlo. Warbeck pro svou věc dokázal získat francouzského krále, burgundskou vévodkyni, krále Maxmiliána I., pozdějšího císaře a také skotského krále. Těžko říct, jestli jeho podporovatelé skutečně věřili, že je princem nebo jestli se pouze chopili příležitosti zbavit se Jindřicha VII.

V roce 1495 připlul do Skotska s armádou podporovanou burgundskou vévodkyní. Zde mu byla nabídnuta ruka skotské šlechtičny, Kateřiny Gordonové. Vpád do Anglie však ztroskotal na mírové dohodě, kterou mezi sebou Jindřich VII. a Jakub IV. uzavřeli. Druhý pokus následoval v září 1497, kdy se vylodil v Cornwallu. Zde plánoval využít bujícího hornického povstání. Sestavil armádu 6000 mužů a vyrazil proti Jindřichovi. Těsně před bitvou údajně zpanikařil a své vojsko opustil. Jindřich ho poté zajal a uvěznil v Toweru. Když se později přiznal k podvodu, byl však propuštěn a dokonce dostal ubytování u Jindřichova dvoru. Zdálo se, že si ho tudorovský král oblíbil. Po dvou pokusech o útěk v roce 1499 si ale Jindřich uvědomil, že nechávat Warbecka naživu je příliš nebezpečné a nechal ho společně s hrabětem z Warwicku popravit.

Rok 1502 se pro Jindřicha nesl ve znamení dvou velkých ztrát, které silně poznamenaly poslední období jeho vlády. Nejdřív přišel kvůli potivé horečce o svého nejstaršího syna a následníka trůnu Artura. O rok později zemřela při porodu královna Alžběta. Jindřicha její smrt zdrtila, na několik dní se přede všemi zavřel, odmítal jíst i mluvit. Zhoršilo se jeho zdraví i povaha. Stal se ještě paranoidnějším a bezohlednějším, než kdy dřív.

Učinil několik váhavých pokusů, znovu se oženit. Potenciálními nevěstami byla mladičká vdova po jeho synovi, Kateřina Aragonská nebo Johana Neapolská. Ani jeden z plánů však neuskutečnil. Vzhledem k tomu, že měl nyní pouze jednoho živého dědice, Jindřicha, byla jeho neochota znovu se oženit neobvyklá.

Jindřich VII. zemřel na tuberkulózu 21. dubna 1509 a byl pohřben ve Westminsterském opatství vedle své milované manželky. Lidé v ulicích údajně přivítali jeho skon tancem a s nadějí vzhlíželi k novému králi Jindřichovi VIII., doufajíc, že si pod jeho vládou budou moci vydechnout.

Ačkoliv ve své době nebyl Jindřich populární a jeho vláda je skryta ve stínu syna a vnučky, zanechal v historii výraznou stopu. Zdědil zkrachovalé království a přivedl ho k prosperitě. Za jeho vlády skončil v Anglii středověk a započala renesance. Postavil paláce v renesančním stylu, a to jak Richmond, tak Greenwich. Hleděl do budoucnosti a v Portsmouthu postavil první suchý dok v evropských dějinách. Díky sňatkové politice dokázal Anglii udržet v míru a navázat spojenectví s významnými evropskými panovníky. Období jeho panování je poznamenáno několika černými kaňkami a nárok na trůn měl více než pochybný, ovšem jeho intelekt a způsob panování si zaslouží naši pozornost.

Zdroje:

1. Jindřich VII. přišel o nejstaršího syna a dědice trůnu, brzy poté mu zemřela i manželka. In: Zoom.iprima.cz [online]. 2022 [cit. 2023-10-02]. Dostupné z: https://zoom.iprima.cz/historie/jindrich-vii-anglie-tudorovci

2. Henry VII of England. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation [cit. 2023-10-02]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Henry_VII_of_England

3. Perkin Warbeck. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation [cit. 2023-10-02]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Perkin_Warbeck

4. MYERS, Alexander Reginald a MORRILL, John S., 2023. Henry VII. Encyclopedia Britannica. Dostupné z: https://www.britannica.com/biography/Henry-VII-king-of-England. Accessed 2 October 2023.

5. FIŠAROVÁ, Blanka, 2019. Ambiciózní Jindřich VII.: Jak se mu podařilo získat a udržet anglický trůn? 100+1 [online]. [cit. 2023-10-02]. Dostupné z: https://www.stoplusjednicka.cz/ambiciozni-jindrich-vii-jak-se-mu-podarilo-ziskat-udrzet-anglicky-trun

6. Henry VII in seven facts. The History Press [online]. [cit. 2023-10-02]. Dostupné z: https://www.thehistorypress.co.uk/articles/henry-vii-in-seven-facts/

7. Morton's fork. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation [cit. 2023-10-02]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Morton%27s_fork

8. Války růží. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation [cit. 2023-10-02]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Války_růží

9. BAHYLOVÁ, Kateřina. Ústavní vývoj v Anglii - od počátků do 17. století. Diplomová práce, vedoucí Kuklík, Jan. Univerzita Karlova, Právnická fakulta, Katedra právních dějin.

10. WOOLF, Alex, 2017. Tudorovci: králové a královny. Praha: Dobrovský. Knihy Omega. ISBN 978-80-7390-626-9.

11. WEIR, Alison, 2022. Alžběta z Yorku: poslední bílá růže. Praha: BB/art. ISBN 978-807-5956-187.