Hrál drsňáky, ale bál se lidí: Pravda o Al Pacinovi

Ale muž za těmito rolemi je něco úplně jiného. Al Pacino trpěl celý život paralyzující trémou, sociálními úzkostmi a strachem z lidí. Ve svých 83 letech přiznává, že nikdy nepřestal cítit ten chvějivý neklid před každým vystoupením. Ironií je, že právě herectvím se před světem schovával – maskoval se za postavy, protože být sebou samým bylo příliš děsivé.

Alfredo James Pacino se narodil 25. dubna 1940 v East Harlemu v New Yorku italským imigrantům. Jeho rodiče se rozvedli, když mu byly dva roky. Vyrůstal v chudé čtvrti South Bronx s matkou a prarodiči v malém bytě bez vlastní koupelny.

Už jako dítě byl Pacino tichý, uzavřený do sebe. Ve škole neprospíval – ne proto, že by nebyl inteligentní, ale protože ho prostě nezajímala. V patnácti ze školy odešel a začal dělat sérii podřadných prací: roznášel noviny, byl poslíčkem, uklízel v kině. Nikde nevydržel dlouho. Nerozuměl světu a svět nerozuměl jemu.

Jeho matka si všimla, že jediné, co syna baví, je napodobovat lidi. Mohl hodiny sedět a pozorovat sousedy, pak je přesně imitovat – jejich hlasy, gesta, způsob chůze. Nebyl to extrovert, co hledá pozornost. Byl to tichý pozorovatel, který se učil rozumět lidem tím, že se jimi stával.

Ve dvaceti se Pacino přihlásil do Actors Studio, prestižní herecké školy v New Yorku. Byl to zvláštní únik – muž, který se bojí lidí, si vybral profesi, kde musí vystupovat před stovkami, později miliony lidí.

Ale herectvím objevil něco zásadního: když hraje někoho jiného, zmizí jeho vlastní strach. V masce postavy mohl být sebevědomý, výřečný, dominantní – všechno, čím jako Alfredo Pacino nebyl. „Když hraju, jsem v bezpečí,“ řekl později. „Je to paradoxní, ale když jsem na jevišti jako někdo jiný, cítím se víc sebou samým, než když jsem jen já.“

Jeho začátky byly tvrdé. Hrál v off-broadwayských produkcích za pár dolarů. Žil v děravých bytech, často neměl na jídlo. Ale na jevišti se cítil živý. V reálném světě byl ztracený, tichý, úzkostný. Na jevišti konečně dával smysl.

V roce 1972 dostal roli, která mu změnila život – Michael Corleone v „Kmotrovi“ Francise Forda Coppoly. Studio ho nechtělo. Producenti tlačili na známější tváře. Coppola bojoval za Pacina, protože viděl něco, co ostatní neviděli: pravou vulnerabilitu pod chladnou maskou.

Ironií je, že Michael Corleone je dokonalá role pro člověka jako Pacino. Michael je introvert nucený převzít roli, kterou nechce. Muž, který se musí naučit hrát drsňáka, aby přežil. Když Michael říká „To je jen business“, vidíme v jeho očích muže, který sám sobě nedůvěřuje.

Pacino později přiznal, že při natáčení Kmotra měl neustálý strach. „Každý den jsem přemýšlel, jestli mě nevyhodí,“ vzpomínal. „Cítil jsem, že nejsem dost dobrý, že jsem nedostačující. Bylo to paralyzující.“

Film se stal kulturním fenoménem. Pacino přes noc slavným. A to byl začátek jeho nové noční můry.

Pro introverta s sociálními úzkostmi je sláva peklo. Najednou nemůžete jít nikam bez rozpoznání. Lidé na vás zírají, chtějí autogramy, dotýkají se vás. Paparazzi vás sledují. Jste neustále „on“, nemůžete se nikdy vypnout.

Pacino se začal izolovat. Odmítal chodit na večírky, přehlídky, slavnostní večery. Nenáviděl rozhovory – při každém z nich vypadal nervózní, odpovědi měl krátké, stěží udržoval oční kontakt. Pro novináře byl „těžký“, „nepřístupný“, „arogantní“. Nebyl. Byl vyděšený.

„Serpico“ (1973), „Tichý soumrak“ (1975), „Psí odpoledne“ (1975) – jedna ikonická role za druhou. Na plátně byl božský. Mimo kameru se rozpadal. Začal pít. Experimentoval s drogami. Bylo to sebemedikovací – snaha utlumit úzkost, která ho sžírala.

V sedmdesátých letech Pacino několikrát zvažoval, že s herectvím skončí. Měl úspěch, peníze, uznání – všechno, po čem lidé touží. A přesto byl nešťastný. Sláva, kterou vybudoval, ho dusila.

Film „Zjizvená tvář“ (1983) je meta-komenářem k Pacinovu vlastnímu životu. Tony Montana křičí, zuří, žere svět – maskuje svou nejistotu hlasitostí. Je to противоположnost skutečného Pacina, ale zároveň jeho temná fantasy: co kdyby se nebál? Co kdyby mohl být tak bezostyšný?

Natáčení bylo vyčerpávající. Pacino se ponořil do role tak hluboko, že ho to psychicky vysálo. Po skončení natáčení měl breakdownu podobný stav. Izoloval se ještě víc.

Jeho osobní život byl chaos. Vztahy se rozpadaly, protože nedokázal být emocionálně dostupný. Měl děti, ale byl často nepřítomný, ztracený ve vlastní hlavě. Přátelé ho popisovali jako milého, ale vzdáleného – jako by byl vždycky někde jinde.

V roce 1986 se vrátil k divadlu – hrál Richarda III. Pro někoho se sociálními úzkostmi je divadlo ještě těžší než film. Bez střihů, bez druhých pokusů, přímý kontakt s publikem. Pacino to ale potřeboval. „Na divadle jsem musel čelit svému strachu přímo,“ řekl. „Nemohl jsem se schovat.“

V roce 1993, po osmi nominacích, konečně získal Oscara za „Vůni ženy“. Měl by to být triumf. Byl to další zdroj úzkosti.

Ceremoniál předávání Oscarů je pro introverta peklo – stovky lidí, kamery, tlak promluvit, bavit, být „on“. Pacino na pódiu vypadal vyděšeně. Jeho děkovný projev byl krátký, nervózní. Rychle zmizel ze scény.

V rozhovorech později přiznal, že si z té noci pamatuje jen chaos a strach. „Byl jsem jako v mlze,“ řekl. „Všichni čekali, že budu šťastný, oslavující. Já jsem jen chtěl zmizet.“

Pokračoval v hraní – „Heat“ (1995), „Donnie Brasco“ (1997), „The Insider“ (1999) – ale méně a pečlivěji. Vybíral si projekty, kde mohl pracovat s lidmi, kterým důvěřoval. Postavil si bariéry mezi sebou a hollywoodským cirkusem.

Přes celou kariéru Pacino vyvinul způsoby, jak zvládat svou úzkost:

Rutina. Před každým natáčením měl stejný rituál – tiché přemýšlení o postavě, procházka sám, oddělení se od okolí. Potřeboval prostor být sám.

Důvěryhodní lidé. Pracoval opakovaně se stejnými režiséry (Coppola, Sidney Lumet) a herci. Známé prostředí snižovalo úzkost.

Divadlo jako terapie. I když bylo děsivé, divadlo ho nutilo čelit strachu. Každé představení bylo cvičení v překonávání paniky.

Izolace jako strategie. Žil v New Yorku, ne v Los Angeles. Vyhýbal se hollywoodským večírkům. Chránil své soukromí zuřivě.

Herectvím jako únik. Paradoxně, být na place bylo bezpečnější než být na párty. V roli měl jasnou instrukci, co má dělat. V reálném životě byl ztracený.

I po padesáti letech kariéry Pacino přiznává, že tréma ho nikdy neopustila. Před každým natáčením, každým vystoupením cítí ten stejný svíravý strach. „Myslel jsem, že to časem zmizí,“ řekl v nedávném rozhovoru. „Nezmizelo. Jen jsem se naučil s tím žít.“

V jeho pamětech „Sonny Boy“ (2024) píše otevřeně o dekádách boje s úzkostí. Popisuje panické ataky před premiérami, nespavé noci před prvním dnem natáčení, pocit podvodu – že někdo objeví, že ve skutečnosti není dost dobrý.

Je to pozoruhodné přiznání od jednoho z největších herců všech dob. Michael Corleone nikdy nepřizná slabost. Tony Montana nikdy neukáže strach. Ale Al Pacino? Al Pacino je jen člověk, který se celý život bojí.

Pacinův příběh je důležitý, protože bourá mýtus o tom, že musíme být naše veřejná persona. Že úspěch vyžaduje extroverzní sebevědomí. Že strach je slabost.

Pravda je, že jeden z nejintenzivnějších, nejpřesvědčivějších herců historie je introvert, který se bojí lidí. Který měl panické ataky. Který chtěl utéct. A přesto vytvořil některé z nejsilnějších výkonů v historii filmu.

Jeho postavy jsou tak přesvědčivé právě proto, že zná strach intimně. Když Michael Corleone říká „Nikdy neříkej nikomu, co cítíš,“ je to muž, který celý život své emoce potlačuje. Když Frank Slade v „Vůni ženy“ říká, že „někteří lidé žijí celý život, aniž by kdy opravdu žili,“ Pacino ví přesně, o čem mluví.

Al Pacino má 84 let. Stále hraje. Nedávno ho bylo vidět v seriálech jako „Hunters“ a „House of Gucci“. Jeho výkony už nemají tu ohňovou intenzitu mládí, ale mají něco jiného – moudrost muže, který prošel peklem a přežil.

V rozhovorech je dnes otevřenější, mírnější. Stále nervózní, stále se vyhýbá očnímu kontaktu, ale méně obranný. Jako by konečně našel mír s tím, kdo je – nejen herec Al Pacino, ale člověk Alfredo.

„Herectví mi zachránilo život,“ řekl nedávno. „Ale také mi ho téměř zničilo. Je to komplikovaný vztah. Jako všechny lásky.“

Pro všechny, kdo se bojí, kdo se cítí jako podvodníci, kdo se skrývají za masky – Pacinův příběh je připomínkou. Nemusíte být nejhlasitější v místnosti, abyste byli nejsilnější. Nemusíte být bez strachu, abyste byli stateční. Stačí udělat to, co vás děsí, a přežít další den.

Michael Corleone byl mocný, protože se nebál ničeho. Al Pacino je legendární, protože se bál všeho – a hrál dál.

To je pravá síla.