Článek
Nikdy mi to neřekl přímo, ale bylo to vidět v jeho reakcích. V tom, jak rychle uzavíral témata. Jak pokračoval v rozhodnutích, aniž by se ohlížel. Jak bral moje ticho jako potvrzení, že je všechno v pořádku.
A já jsem ho v tom dlouho nechala.
Ne proto, že bych souhlasila. Ale proto, že jsem byla unavená z vysvětlování. Z obhajování pocitů. Z pocitu, že když něco řeknu, stejně to skončí zlehčením, nebo větou typu „to tak nemyslím“ či „zase to řešíš moc“. Postupně jsem se naučila mlčet dřív, než vůbec začnu.
Mlčení bylo jednodušší než konflikt.
Zpočátku to vypadalo jako kompromis. On mluvil, já poslouchala. On navrhoval, já přikyvovala. Říkala jsem si, že to nejsou zásadní věci. Že na tom nesejde. Že vztah není o detailech. Jenže ty „detaily“ se hromadily. A s nimi i pocit, že ze vztahu mizím.
Když jsem mlčela, partner byl klidnější. Nebyly hádky. Nebylo napětí. On měl pocit, že jsme v souladu. A já jsem si začala myslet, že problém je ve mně. Že jsem přecitlivělá. Že mám příliš mnoho pocitů. Že bych měla být víc vděčná za to, že „to funguje“.
Jenže fungovalo to jen navenek.
Uvnitř jsem se vzdalovala. Přestala jsem sdílet drobnosti. Neříkala jsem, co mě zranilo. Neříkala jsem, co mi chybí. Ne proto, že by to nebylo důležité, ale proto, že jsem nevěřila, že to bude přijato. Mlčení se stalo obranou.
Partner si všiml změny až pozdě. Říkal, že jsem chladná. Že jsem se uzavřela. Že už s ním nemluvím jako dřív. A já jsem si v duchu říkala, že nemluvím právě proto, že dřív mluvení nic nezměnilo.
Nejtěžší bylo, že jsme oba vycházeli z jiného předpokladu. On věřil, že když neprotestuji, souhlasím. Já věřila, že když mlčím, chráním vztah. Ani jedno nebyla pravda. Mlčení neznamenalo souhlas. Znamenalo rezignaci.
Ten zlom přišel nenápadně. Při hádce, která vlastně ani hádkou nebyla. Řekl mi, že nechápe, proč jsem najednou nespokojená, když jsem „nikdy nic nenamítala“. Ta věta bolela víc než cokoliv jiného. Protože jsem si uvědomila, že moje ticho bylo čteno úplně jinak, než jsem ho myslela.
Poprvé jsem nahlas řekla, že mlčení nebylo souhlasem. Že to byl ústup. Že jsem se bála, že když budu mluvit, budu obtížná. Že jsem měla pocit, že na mé emoce není prostor. Nebylo to snadné. Nebylo to klidné. Ale bylo to pravdivé.
Tehdy mi došlo, že vztah nemůže stát na domněnkách. Že mlčení je prázdné místo, do kterého si každý dosadí něco jiného. A že pokud chci být viděná, musím riskovat, že budu slyšená i s tím, co není příjemné.
Učím se mluvit znovu. Ne vždy dokonale. Ne vždy klidně. Ale otevřeněji. A partner se učí ptát se, ne předpokládat. Není to jednoduchý proces. Ale je skutečný.
Partner si myslel, že mlčím, protože souhlasím.
Já mlčela, protože jsem se bála, že když promluvím, přijdu o klid.
Dnes už vím, že skutečný klid ve vztahu nezačíná tichem, ale odvahou říct, co se ve mně opravdu děje.
