Článek
„Všechno je v normě. Jen jsi unavená. Moc přemýšlíš.“
A já jsem mu chtěla věřit. Opravdu. Protože připustit opak by znamenalo přiznat si, že něco v našem vztahu nefunguje. A to jsem tehdy ještě nedokázala.
Jenže zatímco on mluvil o normálu, moje tělo reagovalo jinak.
Začalo to nenápadně. Tlak na hrudi, který jsem sváděla na stres. Stažený žaludek před návratem domů. Únava, která nepřecházela ani po víkendu. Myslela jsem si, že jsem přecitlivělá. Že jsem slabší než ostatní. Že problém je ve mně.
Partner byl klidný. Racionální. Nikdy nekřičel. Nikdy se nehádal. Právě proto bylo tak těžké pojmenovat, co mi vlastně vadí. Všechno bylo „v pohodě“. A kdykoli jsem se pokusila mluvit o tom, že se necítím dobře, odpověď byla stejná:
„Ale vždyť se nic neděje.“
Jenže moje tělo vědělo, že se něco děje.
Začala jsem hůř spát. Budila jsem se s bušícím srdcem. Při obyčejných rozhovorech jsem cítila napětí v ramenou, jako bych se neustále připravovala na obranu. I když nebylo proti čemu se bránit. Aspoň ne navenek.
Postupně jsem si všimla, že se hlídám. Přemýšlím, jak formulovat věty, aby nezněly „moc“. Aby nebyly přehnané. Aby nevyvolaly jeho povzdech nebo větu:
„Zase to moc řešíš.“
Moje tělo reagovalo dřív než moje hlava. Ztuhlo, kdykoli jsem chtěla říct něco osobního. Zrychlil se mi dech, když jsem měla vyslovit nesouhlas. Jako by vědělo, že tady není prostor.
Když jsem se s tím svěřila kamarádce, řekla mi:
„Ale on zní v pohodě.“
A měla pravdu. Zněl. Jenže pocit bezpečí se nedá odargumentovat. Buď ho cítíte, nebo ne.
Nejvíc mě zmátlo, že jsem neměla „důkaz“. Žádnou velkou křivdu. Žádnou dramatickou scénu. Jen dlouhodobý pocit, že se musím přizpůsobit, aby byl klid. A že ten klid mě stojí zdraví.
Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že se mi uleví, když není doma. Ne proto, že bych ho neměla ráda, ale proto, že mé tělo si konečně odpočine. Přestane se stahovat. Přestane být ve střehu.
Tehdy mi došlo, že normální není to, co někdo tvrdí. Normální je to, v čem se cítíte dobře.
Partner dál opakoval, že je všechno v pořádku. A možná pro něj opravdu bylo. Ale moje tělo mi dávalo jasně najevo, že dlouhodobě popírat vlastní pocity má následky.
Dnes už vím, že tělo nelže. Reaguje na věci, které hlava ještě nechce vidět. A že když vám někdo říká, že je všechno v normě, ale vy se cítíte vyčerpaní, stažení, neklidní — problém není v tom, že byste byli „moc citliví“.
Problém je v tom, že se snažíte přežít v prostředí, které vás pomalu vypíná.
A tělo je často první, kdo se ozve.
