Článek
Ne proto, že by bylo všechno v pořádku. Ale proto, že jsem měla pocit, že si stěžovat už nesmím. Že by to bylo zbytečné. Nepohodlné. Nevděčné.
Kdysi jsem mluvila. Říkala jsem, co mi vadí, co mě bolí, co bych potřebovala jinak. Ne dramaticky, ale otevřeně. Věřila jsem, že sdílení je cesta ke změně. Že když něco pojmenuju, může se to pohnout.
Jenže reakce byly pořád stejné.
„To má každý.“
„Buď ráda, že…“
„Nemůžeš chtít všechno.“
„Zbytečně to hrotíš.“
Nebyla v tom zlomyslnost. Spíš únava ostatních. Nebo jejich neschopnost slyšet něco, co by narušilo jejich představu o tom, že „je to vlastně dobré“. A tak jsem se začala stahovat.
Nejdřív jsem si stěžovala méně. Pak jsem vybírala slova. A nakonec jsem přestala úplně.
Říkala jsem si, že to zvládnu sama. Že nemá cenu pořád dokola opakovat to samé. Že nechci být tou, která kazí náladu. Tou, která je pořád nespokojená. Tou, se kterou je „těžké být“.
Mlčení mi připadalo dospělé.
Jenže místo úlevy přišla tíha. Věci, které jsem dřív vyslovila, zůstávaly ve mně. A nezmizely. Jen se usazovaly hlouběji. Začala jsem být podrážděná kvůli maličkostem. Unavená i po odpočinku. Smutná, aniž bych měla konkrétní důvod.
Navenek bylo všechno klidné.
Uvnitř se hromadilo napětí.
Přestala jsem si stěžovat nahlas, ale začala jsem si stěžovat sama sobě. Vyčítala jsem si, že nejsem spokojená. Že přece mám všechno, co bych „měla mít“. Že problém je asi ve mně.
A to bylo horší než jakákoli reakce okolí.
Postupně jsem si zvykla na myšlenku, že moje nepohoda není dost důležitá na to, aby se o ní mluvilo. Že existují větší problémy. Větší bolesti. A tak bych měla mlčet a fungovat.
Lidé kolem mě si zvykli taky. Protože když si nestěžujete, svět vám uvěří, že jste v pořádku. Nikdo se neptá hlouběji. Nikdo nezpochybňuje ticho, které je pohodlné.
Jednoho dne se mě někdo zeptal: „Ty jsi vždycky tak v klidu, viď?“ A já jsem nevěděla, co odpovědět. Protože to nebyl klid. Byla to rezignace.
Uvědomila jsem si, že jsem si stěžování spletla s nespokojeností. Že jsem zapomněla, že říct „tohle mi nevyhovuje“ není útok ani slabost. Je to informace. Signál. Pokus o změnu.
Mlčení nic nevyřešilo. Jen oddálilo moment, kdy už to nešlo dál.
Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že nejsem unavená životem, ale tím, že ho prožívám bez hlasu. Že nejsem přecitlivělá, ale dlouhodobě přehlížená — i sama sebou.
Dnes se znovu učím mluvit. Ne křičet. Ne obviňovat. Ale říkat, když mi něco není dobře. Když něco bolí. Když něco chybí. Ne vždycky to dopadne tak, jak bych si přála. Ale aspoň vím, že nezrazuju samu sebe.
Protože přestat si stěžovat neznamená, že je všechno v pořádku.
Někdy to znamená, že jsme se jen naučili být potichu, aby byl klid.
A klid, který vzniká umlčením, nikdy není skutečný.
