Článek
Takové to, které něco vydrží. Byla jsem u toho, když bylo potřeba pomoct, vyslechnout, zastoupit, vyřešit. Byla jsem ta, na kterou se dalo spolehnout. Ta, která zvedne telefon. Ta, která si najde čas, i když ho sama nemá.
A tehdy mi to připadalo samozřejmé. Přátelství přece funguje tak, že si lidé pomáhají.
Postupně se ale vytvořila zvláštní rovnováha. Já dávala víc. Víc energie, víc pozornosti, víc dostupnosti. Když byl problém, věděla jsem o něm hned. Když byl klid, ozývala jsem se stejně já. Nepočítala jsem to. Nepotřebovala jsem rovnováhu na papíře. Stačilo mi, že mám pocit, že jsem důležitá.
Ten pocit byl návykový.
Zlom přišel nenápadně. Nehádka. Ne konflikt. Jen období, kdy jsem sama neměla z čeho brát. Byla jsem unavená, zahlcená, řešila jsem svoje věci. Poprvé jsem řekla, že teď nemůžu. Že nemám kapacitu pomoct. Že potřebuji čas pro sebe.
Čekala jsem pochopení. Místo toho přišlo ticho.
Nejdřív jsem si to omlouvala. Každý má svoje starosti. Pak jsem si všimla, že už se nikdo neptá, jak se mám. Že zprávy nepřicházejí. Že setkání se nekonají. Že bez mé iniciativy se vztah prostě zastavil.
A tehdy mi to došlo.
Moje role nebyla být kamarádka. Moje role byla být užitečná.
Dokud jsem plnila tuhle funkci, vztah fungoval. Jakmile jsem ji odložila, nebylo co udržovat. Nebyl zájem o mě jako o člověka, jen o to, co nabízím.
Ta bolest nebyla jen ze ztráty přátelství. Byla i z poznání, že jsem na tom měla svůj podíl. Že jsem si zvykla být potřebná, protože mi to dávalo pocit hodnoty. Že jsem si spletla blízkost s dostupností.
A že jsem tím možná ostatní naučila, že mě mohou mít jen tehdy, když dávám.
Nejtěžší bylo přestat se omlouvat. Přestat vysvětlovat. Přestat se snažit vztah zachránit tím, že se znovu nabídnu. Protože skutečné přátelství se nerozpadne proto, že jeden člověk na chvíli nemůže.
Rozpadne se jen tehdy, když stálo na výkonu.
Postupně jsem začala chápat rozdíl mezi přátelstvím a výměnným obchodem. V přátelství se role mění. Jednou dávám, jindy beru. A nikdo si nevede účetnictví. Pokud ale beru jen já nebo jen dávám, není to rovnováha — je to závislost.
A ta nikdy dlouho nevydrží.
Dnes už to nebolí tak ostře. Spíš to zanechalo tichou stopu. Naučilo mě být opatrnější v tom, kolik ze sebe dávám hned. Naučilo mě sledovat, kdo se ptá i tehdy, když nic nenabízím. Kdo zůstává, i když nejsem řešení.
Protože ti, kdo odejdou ve chvíli, kdy přestanu být užitečná, vlastně nikdy nebyli přátelé.
Byli jen zvyklí, že jsem tam vždycky byla.
