Smál se celý svět, on sám ne

Slova mu chrlila z úst rychlostí kulometu, hlasy střídal jako chameleon barvy, vtip následoval vtip. Diváci se popadali za břicha smíchy, kolegové zírali s otevřenými ústy. Byl to génius komedie, který rozesmával miliony lidí po celém světě. Za zavřenými dveřmi ale žil jiný příběh – příběh muže, který vlastní veselost často nemohl sdílet. Muže, který celý svět bavil, ale sám často neměl důvod se smát.

Jedenáctého srpna 2014 našel Williamsův osobní asistent jeho tělo v domě v kalifornském Paradise Cay. Měl kolem krku pásek od kalhot přivázaný ke dveřím. Bylo mu 63 let. Pro celý svět to byl šok – jak mohl muž, který rozdával tolik radosti, ukončit svůj vlastní život? Odpověď byla mnohem složitější, než se původně zdálo.

Robin McLaurin Williams se narodil 21. července 1951 v Chicagu do bohaté rodiny. Otec byl vysokým manažerem automobilky Ford, matka bývalou modelkou. Měl všechno – velký dům, zabezpečenou budoucnost, privilegia. Všechno kromě toho, co potřeboval nejvíc: společnost.

Dva nevlastní bratři opustili domov krátce po jeho narození a Robin vyrůstal fakticky jako jedináček v obrovském prázdném domě. Otec byl neustále v práci, matka se věnovala svým zájmům. Malý Robin trávil hodiny sám, obklopený hračkami, ale ne dětmi. Byl zakřiknutý, plachý, samotářský – úplný opak toho, čím se později stal.

Na škole si prožil šikanu kvůli svému neobvyklému zarostlému vzhledu. Aby se bránil, začal používat jedinečný smysl pro humor. Zjistil, že když lidi rozesmál, přestali ho šikanovat. Začal napodobovat hlasy, dělat grimas, vymýšlet bleskové improvizace. Humor se stal jeho zbrojí, jeho ochranou, jeho způsobem, jak přežít. Jenže ta maska, kterou si v dětství vytvořil, z něj už nikdy nespadla.

David Letterman, který Williamse znal téměř 40 let, vzpomínal, jak ho poprvé viděl vystupovat v Comedy Store v Hollywoodu: „Bylo to jako hurikán. Pomyslel jsem si: Ježíši, tady končí má šance v showbyznysu.“ Tak silný dojem mladý Williams dělal na ostatní komiky.

První šance přišla v roce 1977, kdy ho v jednom vystoupení zpozoroval televizní producent George Schlatter. Následovala role mimozemšťana Morka z planety Ork v jediném dílu seriálu Happy Days – a úspěch byl tak obrovský, že dostal vlastní show. Sitcom Mork & Mindy běžel čtyři sezony a udělal z Williamse národní hvězdu. Jeho postavička, která studuje divnou planetu Zemi, byla dokonalou metaforou – Williams celý život připadal jako někdo, kdo nepatří do světa, ve kterém žije.

V osmdesátých letech začala filmová kariéra. Po neúspěšném Pepkovi námořníkovi přišly role v dramatech jako Svět podle Garpa a Moskva na Hudsonu, kde dokázal, že není jen bláznivý komik, ale herec s širokým rejstříkem.

Pak přišel rok 1987 a film Dobré ráno, Vietname. Williams jako diskžokej Adrian Cronauer dostal první nominaci na Oscara a překvapil celý svět – dokázal být vtipný a zároveň dojemný, mohl improvizovat a zároveň hrát civilně a citlivě. Film byl obrovským komerčním úspěchem.

Následovala zlatá éra: Společnost mrtvých básníků, Čas probuzení, Král rybář – tři nominace na Zlaté glóby a dvě na Oscary v řadě za sebou. Williams ukázal, že dokáže být křehký, inteligentní, lidský. V roce 1992 namluvil džina v disneyovském Aladinovi a improvizoval přitom 52 různých postav. Film byl největším hitem roku.

Pak přišla Mrs. Doubtfire – Táta v sukni v roce 1993. Komedie o herci, který se převléká za anglickou vychovatelku, aby mohl vidět vlastní děti, vydělala přes sto milionů dolarů a vynesla Williamsovi třetí Zlatý glóbus. Celý svět se smál jeho schopnosti střídat hlasy, výrazy, energie. Nikdo neviděl, co se děje za zavřenými dveřmi.

V roce 1997 konečně přišel vysněný Oscar – za vedlejší roli psychiatra Seana Maguirea ve filmu Dobrý Will Hunting. Stál na pódiu, držel zlatou sošku, celý svět ho obdivoval. Zdálo se, že má všechno.

Jenže Robin Williams celý život bojoval s démony, o kterých veřejnost věděla jen zlomek. Už v osmdesátých letech propadl tvrdým drogám, zejména kokainu. V roce 1982 ho zasáhla smrt nejlepšího přítele, komika Johna Belushiho, který zemřel na předávkování. Williams byl s ním tu noc v hotelu. Kokain už nikdy nevzal, jak později říkal, ale k alkoholu se vracel opakovaně.

Podle kolegy Tonyho Toma Williams říkal, že ho cyklistika zachránila – stal se vášnivým cyklistou, který jezdil stovky kilometrů týdně. Byla to jeho další droga, tentokrát zdravá, způsob, jak uniknout vlastním myšlenkám. V roce 2003 ale během natáčení filmu na Aljašce začal znovu pít. V roce 2006 šel na odvykačku do Oregonu.

Williams nikdy netajil své problémy s bipolární poruchou a depresemi. V stand-up vystoupeních o tom mluvil otevřeně, s humorem, jako by to byl jen další vtip. Ale nebyl. „Kokain – paranoidní a impo­tentní, jaká zábava,“ vtipkoval v roce 2010. „Nebyla ve mně ani část, která by si říkala: pojďme se k tomu vrátit. Zbytečné rozhovory do půlnoci, probouzení za úsvitu s pocitem, jako kdyby byl vampýr na výletě.“

V polovině roku 2014 šel znovu na léčení alkoholismu do Minnesoty. Tentokrát byl ale čistý – alkohol ani drogy nebyly důvodem jeho konce. Byl to mnohem horší nepřítel.

Na podzim roku 2013 začal Williams pociťovat divné příznaky. Zácpa, problémy s močením, pálení žáhy, nespavost, stres. Nic dramatického, jen nepříjemnosti. Pak se začaly objevovat úzkosti, paranoie, výpadky paměti. Těžko si pamatoval text, třásl se mu levá ruka.

Na natáčení televizního seriálu The Crazy Ones si jeho kolegové všimli podivného ustrašeného chování. V dubnu 2014 mu byla diagnostikována počáteční fáze Parkinsonovy choroby. Williams si o diagnóze nechtěl zatím říct veřejně, sdělil ji jen své manželce Susan Schneider a třem dětem ze dvou předchozích manželství.

Jenže diagnóza nevysvětlovala všechno. Williams pociťoval rostoucí strach, úzkost, dezorientaci. „Robin ztrácel rozum a byl si toho vědom,“ vzpomínala později Susan. „Dokážete si představit bolest, kterou cítil, když se sám rozpadal? Ani on, ani kdokoli další, to nedokázal zastavit.“

Williams neustále chodil na testy a vyšetření. Všechny byly negativně, kromě zvýšené hladiny kortizolu. „Chtěli jsme být šťastní ze všech negativních výsledků, ale Robin a já jsme měli hluboký pocit, že se děje něco strašně špatného,“ říkala Susan. Williams opakovaně říkal: „Chci jen restartovat svůj mozek.“

Plánovali návštěvu neurokognitivního testovacího centra, kde by konečně zjistili, co se děje. Tam se ale už nikdy nedostali.

Večer 10. srpna 2014 se zdálo, že je Williams v klidu. Byl zaneprázdněný iPadem, působil lépe než předchozí dny. Kolem půl jedenácté večer šel spát do své vlastní ložnice – s manželkou spali odděleně. Jeho poslední slova té noci byla: „Dobrou noc, má lásko… dobrou noc, dobrou noc.“

Ráno ho nenašla. V 11:45 našel jeho tělo osobní asistent. Williams se oběsil páskem od kalhot na klice dveří. Na místě se nenašly žádné drogy – jedinými látkami v jeho těle byl kofein, předepsaná antidepresiva a levodopa, lék na Parkinsonovu chorobu.

Svět byl zdrcen. Média psala o depresi, alkoholismu, návratu ke starým závislostem. Susan byla rozzuřená: „Rozzuřilo mě, když média řekla, že pil, protože vím, že tam venku jsou závislí na odvykačce, kteří k němu vzhlíželi, lidé trpící depresí, kteří k němu vzhlíželi, a zaslouží si znát pravdu.“

Pravda přišla s pitvou. Williams netrpěl jen Parkinsonovou chorobou. V jeho mozku našli rozsáhlou difuzní demenci s Lewyho tělísky – devastující neurologické onemocnění, které kombinuje příznaky Parkinsonovy i Alzheimerovy choroby. Lékaři, kteří viděli jeho pitevní zprávu, říkali, že patologie byla mezi nejhoršími, jaké kdy viděli.

Lewyho tělíska jsou abnormální bílkovinné usazeniny v nervových buňkách mozku. Způsobují halucinace, potíže s motorikou, výkyvy v mentálních stavech, paranoiu, deprese, úzkosti. Williams nebojoval jen s depresí – bojoval s nemocí, která mu rozrývala mozek a on nevěděl proč.

Susan o tom později napsala esej nazvanou „Terorista v hlavě mého manžela“. Popisovala, jak byl jeden moment naprosto při smyslech a o pět minut později řekl něco, co nedávalo smysl. Jak věděl, že ztrácí rozum, ale nemohl s tím nic dělat. Pitva také prokázala, že měl v těle o 40 % méně dopaminu než běžní lidé – nedostatek hormonu, který přispívá k pocitu štěstí.

„Nebyla to deprese, co Robina zabila,“ řekla Susan jasně. „Deprese byla jedním z řekněme padesáti příznaků a nebyla stěžejní.“

Po celý život Williams rozdával radost všem kolem sebe. Byl známý svou štědrostí – pomáhal rodině, přátelům, kolegům, účastnil se charitativních akcí, navštěvoval vojáky v Iráku a Afghánistánu. Comic Relief, kterou spoluzakládal s Billy Crystallem a Whoopi Goldberg, vybrala miliony dolarů pro bezdomovce.

Na jevišti byl živelná síla, zrcadlo tisíce tváří, člověk, který dokázal být kýmkoliv. Mimo jeviště byl ale často tichý, introvertní, plachý. Jako kdyby všechnu energii investoval do vystoupení a pak neměl sílu na běžný život.

Měl tři děti, byl třikrát ženatý, dva rozvody ho stály přes 25 milionů dolarů. Jak sám říkal: „Rozvod je drahá věc. Trhá vám srdce přes peněženku.“ V posledních letech měl i finanční problémy – marně se snažil prodat ranč v Kalifornii, jeho televizní pořad byl po první sérii zrušen, musel přijímat role, které nechtěl.

Psycholog a mediální badatel Derek A. Burrill říkal, že Williamsův největší přínos popkultuře byla otevřenost, s jakou mluvil o vlastním životě – o drogách, alkoholu, depresi. Ukázal milionům lidí, že i ten nejúspěšnější, nejbohatší, nejtalentovanější člověk může trpět a bojovat s temnými démony.

V písni „Tears of a Clown“ (Slzy klauna), kterou mu kapela Iron Maiden věnovala na albu The Book of Souls v roce 2015, zpívají právě o tom – jak se snažil skrývat svou bolest před veřejností, jak rozdával úsměvy, zatímco uvnitř trpěl.

Robin Williams zanechal po sobě více než sto filmů a televizních pořadů, čtyři Zlaté glóby, jeden Oscar, dva Emmy. Ale zanechal především vzpomínku na člověka, který dokázal rozesmát každého – kromě sebe samého.

V San Franciscu přejmenovali na jeho počest park na Robin Williams Meadow. Tunel na dálnici severně od Golden Gate Bridge nese název Robin Williams Tunnel a je namalován na duhu – symbol jeho pestré, barevné kariéry. V roce 2018 vyšel dokumentární film Robin Williams: Come Inside My Mind, který odhalil člověka za maskou.

Dnes, více než deset let po jeho smrti, stále ožívají debaty o duševním zdraví, zvláště u komiků a bavičů. Studie ukazují, že lidé, kteří rozdávají radost ostatním, často trpí sami. Že schopnost rozesmát ostatní neznamená schopnost rozesmát sám sebe.

Williamsův přítel Christopher Reeve řekl po jeho prvním setkání na herecké škole: „Nikdy jsem neviděl tolik energie obsažené v jedné osobě. Byl jako neuvázaný balonek, který byl nafouknut a okamžitě vypuštěn.“ Ta energie ale měla svou cenu.

V noci před svou smrtí prožil Williams poslední klidné chvíle. Podle Susan spolu udělali v sobotu všechno, co milovali, bylo to jako jedno dlouhé rande. V neděli se zdálo, že se mu přilepšuje. V pondělí byl pryč.

Jeho poslední slova „Dobrou noc, má lásko“ se Susan dodnes ozývají srdcem. Byla to slova muže, který celý svět miloval, bavil a inspiroval. Muže, který ale sám v sobě nikdy nenašel ten klid a štěstí, které rozdával ostatním.

Robin Williams ukázal světu, že humor může být zbraní proti bolesti, ale také maskou, za kterou se skrývá nekonečné utrpení. Že i ti nejzářivější lidé mohou mít nejtemnější noci. A že někdy ten, kdo rozesmává celý svět, sám nemá jediný důvod se smát.

Jeho odkaz ale není jen o tragédii. Je o odvaze sdílet svou bolest, o síle humoru jako způsobu přežití, o důležitosti mluvit o duševním zdraví. Robin Williams možná zemřel sám v temné ložnici, ale miliony lidí, které rozesmál, si ho budou pamatovat navždy.

Jak řekl Barack Obama: „Robin Williams byl letcem, doktorem, džinem, chůvou… a vším mezi tím. Ale byl jediný svého druhu.“ A svět je bez něj chudší, temnější a méně zábavný.