Článek
Lucka byla ta, kterou jsem volala první, když jsem potřebovala radu, objetí nebo prostě jen vypustit páru. Sedávaly jsme spolu na kafi, znala moje děti jménem, a já její. Proto když mi jednoho večera volala, že je v těžké situaci a potřebuje půjčit peníze, nezaváhala jsem.
Řekla, že má příležitost – rozjet malou firmu, otevřít si butik s dětským oblečením. Měla už prý dodavatele, prostor i klientelu z Instagramu. Jen jí chyběl kapitál na první měsíc nájmu a zboží. Byla nadšená, plná energie. A zoufalá. Prý nemá čas čekat na banku, potřebuje to teď. Nabídla, že mi všechno splatí do tří měsíců, i s úroky.
Půjčila jsem jí 150 000 korun. Byly to peníze, které jsme měli stranou na opravu střechy. Manžel o tom tehdy nevěděl. Věřila jsem, že to bude rychlé, že mu pak jen ukážu, jak jsem „pomohla“ – a ještě vydělala.
Jenže místo butiku přišly fotky z dovolené. Nový pas, slunce, koktejly. Pak fotka bílého SUV s popiskem „Moje nová láska“. Nejdřív jsem si říkala, že si asi půjčila víc nebo dostala od rodiny. Ale když jsem se jí začala ptát, začala uhýbat.
O butik už nebyla řeč. Najednou neměla čas, byla „v procesu přehodnocování projektu“, „řešila věci s právníkem“, „nebyla psychicky v pohodě“. Chápu, že věci někdy nevyjdou. Ale ona přestávala odpovídat. Nezvedala mi telefon, mazala komentáře pod fotkami, kde jsem se slušně ptala, kdy mi vrátí peníze.
Napsala jsem jí dopis. Upřímně, zraněně. Že jsem jí věřila. Že jsem jí dala všechno, co jsme měli navíc. A že jsem kvůli ní lhala manželovi.
Odpověděla stručně: „Nemám teď z čeho. Mrzí mě to.“
Pak přišla od právníka výzva, abych ji přestala obtěžovat. A od té doby je ticho. Když ji potkám ve městě, otočí hlavu. Na sociálních sítích vypadá šťastně. A já? Já platím splátky za opravu střechy a snažím se nevěřit už nikomu.
Někdy není bolestivá jen ztráta peněz. Ale i toho člověka, u kterého jste si mysleli, že ho máte jistého.
