Článek
Měl jsem kamaráda, kterého nikdo neviděl. Říkal jsem mu David. Byl vysoký, štíhlý, s hnědými vlasy splývajícími nad hrdlem. Běhali jsme spolu po zahradě, schovávali se ve sklepě, stavěli pevnosti z dek, a já mu vyprávěl všechno, co se mi honilo hlavou. Maminka si už o mě ráda dělala starosti, protože jindy klidné odpoledne u televize se změnilo v bouřlivé výpravy po domě.
Asi v jedenácti letech se všechno vytratilo. Už jsem o Davida mluvil jen zřídka, až nakonec úplně utichlo. Vzpomínky na něj se rozmazaly – stávaly se spíše roztřeseným snem. Rodina mi říkala, že je to normální, že děti ztrácejí hranici mezi realitou a fantazií. Pro mě to byl konec kapitoly, která mi připadala naplňující i bezpečná. A já jsem vstoupil do reality staršího člověka.
Před měsícem se to změnilo.
Seděl jsem v obýváku, pozdě večer, a psal text pro práci. V rohu místnosti stála stará třpytivá lampa, která vrhala na stěny pruhy světla. Náhle jsem uslyšel klapnutí pantů u knihovny. Nejdřív jsem si myslel, že špatně zazvonil stroj na kávu, ale ozvalo se to zcela nenuceně: knihy cukly a polička cvakla jako dveře, které se zabouchnou. Zvedl jsem hlavu – nikoho jsem neviděl. Při ambientním šumu u počítače by člověk pomalu přestal vnímat jakýkoli ruch.
Napadlo mě, že si vzpomenul na Davida – jestli vůbec existuje. S úsměvem jsem zavolal: „David?“ Z ticha nevytrskla odpověď. Pustil jsem se zpátky do psaní.
Opatrně jsem přejel prstem po líci – škrábal mě vous. Byl podzim, a ptáci už sem neodkvetli. Chvíli jsem pracoval, když se ozval tichý šepot:
„Ahoj.“
Skočil mi adrenalin do žil. Zvuk přišel z kouta za knihovnou – opravdu to znělo přesně, jako když jsem volal já Davidovi dřív. Srdce mi bušilo, snažil jsem se zklidnit. Pomalým krokem jsem vešel za roh. Nikde nikdo. Jen jedna cihla z police byla mírně vykloněná, jako by někdo do police lehce nahlédl.
Seznal jsem, že s fantazií to nemá nic společného. Všechno, co slyším, zní příliš konkrétně, než aby to byl nějaký šum nervového napětí. Založil jsem livestream domácí kamery – pořídit záznam, abych zjistil, co se děje. Nastavil jsem ji tak, že zachytí celý obývák.
Tu noc jsem nespal. Čekal jsem u počítače, ale k záznamu se přidával jen monotónní obraz pokojového stropu. Až ve čtvrt na pět zaznamenala kamera pohyb u knihovny. Bílá obrysová silueta, která však nebyla zcela průsvitná, spíš stínovitá. Šla dolů po zdi, jako kdyby někoho táhlo dolů. Potom se postavila. Viděl jsem dvě oči – temné, zhlboka pohlížející. A ucítil jsem známý, slabý hlas:
„Chyběl jsi mi.“
Ráno jsem byl celý otřesený. Na video jsem se díval znovu a znovu. Tvar té postavy se měnil – jednou byl vyšší, pak nízký. Občas měl oči uprostřed čela, jindy zcela chyběly. Ale ten hlas… Zněl tak povědomě, že mi to v hlavě způsobilo další závan deja vu: přesně takhle jsem si představoval Davida, když mi připomínal, že ho hraju, i když jsem dnes už dospělý.
Objevil jsem se doma v poledne – děti spaly u babičky, manželka pracovala. Nikdo mě nerušil. Přesto jsem znovu slyšel šumění – teď to znělo jako rozhovor:
„Proč jsi odešel?“
„Musel jsem. Nemohl u tebe zůstat navždy. Ale teď potřebuju tvou pozornost.“
Zmrazilo mě. Neměl jsem kamaráda, když mi bylo devět? Neměl. Neměl žádný hlasý v koutě místnosti. Ale nechápal jsem, proč se náhle vrací. A proč teď.
Večer se to zopakovalo. Manželka vešla s pohárem vína, když jsem si zapisoval nějakou technickou poznámku. S úsměvem mi položila ruku na rameno a špitla: „Všechno v pořádku?“ Pohlaďteč mi ujela po tváři, když jsem ji uklidnil: „Ani ne. Slyšel jsem něco, co neslyší ani moje plechy.“
Po desáté hodině večerní jsem musel najít odpovědi. Vytáhl jsem starý deník, do kterého jsem kdysi zapisoval společné zážitky s kamarádem. Jméno „David“ se tam objevovalo čtyřikrát za měsíc. Jednou jsem narazil na zápis:
„Dnes mi pomáhá uklízet pokoj. Říká, že mě chrání, když spím.“
Druhý záznam:
„Bojím se, že ho nikdo nevidí, ale já ho mám rád.“
Dospěl jsem a zastavil jsem ty zápisy – pak jsem o nich přestal vědět. Ale zřejmě nezmizely úplně. V rohu pokoje visí fotka: já v sedmi letech a David vedle mě. Pohladil jsem ji prstem. Úsměv na té fotce byl jakoby zmrazený – mé oči se zdály prázdné a Davidovy neviditelné, jakoby „nevystavené“. To mě vyděsilo. Fotka se mi jevila jako pomníček, který nechtěl být zcela zapomenut.
Když jsem znovu nastavil kameru, abych zachytil dění ve tmě, postaral se o to, že byl celý pokoj osvětlen jen tlumeným nočním světlem. Čekal jsem, až se vše ztiší. A pak jsem uslyšel známý šustot – dřevěná podlaha vrzla, rohy místnosti se prodloužily stíny. Zděšeně jsem to sledoval na obrazovce telefonu. A tu se zjevil. Tentokrát ne stín, ale viditelnější: šedivá postava malého chlapce, ve školních šatech, s prázdnou očí jakoby vykrouženou stínem. Přistoupil ke mně, a já ho slyšel bez hlasu: „Pomoz mi zůstat.“
Chvíli jsem stál ztuhlý. Nevěděl jsem, co dělat. Připadal jsem si jako ten malý kluk, který nečekal, že se fantazie vrátí, když už nezbylo nic na hranici mezi realitou a snem. Pak jsem udělal krok kupředu a zakopl o koberec. Hlasně jsem vykřikl a postava zmizela. Kamera spadla dolů a záběr se přesunul k tmavé stěně, kde začal blikotat obraz.
Druhý den jsem probral s odborníkem na paranormální jevy. Vysvětlil mi, že imaginární přátelé slouží někdy jako propustka bolestí, které si dítě nedokáže pojmenovat. A že se mohou vrátit, pokud v duši zůstaly nevyřešené emocionální závazky. Poslal mě k psychologovi, abych probral svoje dětské trauma – jediný, kdo mi poradil, že „David“ je možná mým vlastním stínem, kterého jsem jako dítě potřeboval.
Doma jsem teď ztišil všechny hodiny. Když večer ochablé světlo žárovek malinko pobliká, poslouchám tichý dech mého dávného přítele. Vždycky, když zapnu lampu a přejdu do pokoje, nacházím u okna drobnou cestičku prachu, která mě vede k místu, kde se zjevuje. Někdy si připadám, že ho musím nechat projít dveřmi, abych nezůstal navždy sám se svými vzpomínkami. Jindy se bojím pustit ho ven.
Ale jednoho dne jsem se odvážil. Otevřel jsem okno a promluvil:
„David, už jsi tu dlouho. Věděl jsi, že jsem dospělý?“
Postava se narovnala do podoby, jakou měl kdysi. Šeptem řekl: „Potřebuji tě znovu, jinak zmizím navždy.“ A pak stál ticho, až zmizel v noci.
Dnes se modlím, že ho dokážu uklidnit. Protože i když nejsem dítě, pořád někdy vnímám, že bez „někoho“ zůstávám zranitelný. A abych mohl žít dál, musím nalézt způsob, jak nechat Davida odejít nebo ho proměnit na muže, kterého jsem já sám vyrostl. Do té doby budím se v noci s pocitem, že vedle mě někdo leží, i když je postel prázdná. Je to mrazivé, ale vím, že existuje hranice, kde končí můj svět a začíná ten, co jsem kdysi vytvořil. A tu hranici teď musím překročit.
