Článek
Pršelo. Všechno začalo naprosto obyčejně – ranní tramvaj, přecpaná ulička, káva z automatu, co chutná jako spálený plast. Odemkla jsem kancelář, zapnula počítač a začala si projíždět e-maily. Nic nenasvědčovalo tomu, že se ten den má stát něčím výjimečný.
Přesně v 8:42 mi došla zpráva od asistentky: „Můžeš prosím přijít za šéfem do kanceláře?“
Zvedla jsem obočí. Nic neobvyklého, občas si mě zval kvůli novým projektům nebo zpětné vazbě. Ale přesto mě zamrazilo. Neuměla jsem to pojmenovat – jen takový zvláštní pocit, že něco není v pořádku.
Zaklepala jsem, otevřela dveře a uviděla ho sedět za stolem. Výraz měl nečitelný. Nebyl tam úsměv, ani chlad. Jen jakési prázdno.
„Posaď se,“ řekl.
Poslechla jsem.
„Musím ti oznámit, že dneškem u nás končíš.“
Na vteřinu jsem si myslela, že to je vtip. Vážně. Že se mě snaží rozptýlit nebo otestovat moji reakci. Jenže on se nezasmál. Ani nezvedl oči od papírů.
„Promiň, cože?“
„Tvůj pracovní poměr je ukončen. Dnes. Nárok na odstupné ti samozřejmě zůstává.“
Zírala jsem na něj, jako by mluvil jiným jazykem.
„Ale proč? Udělala jsem něco špatně?“
Mlčel.
„Mám chybu ve výsledcích? Něco jsem pokazila? Prosím, aspoň mi řekni důvod.“
Podíval se na mě takovým tím unaveným pohledem, který říká všechno i nic. A pak jen tiše řekl:
„Není to osobní. A víc ti říct nemůžu.“
Ten den jsem odešla s krabicí osobních věcí. Kolegové se tvářili zmateně. Někteří se vyhýbali pohledu, jiní mi šeptem popřáli hodně štěstí. Nikdo nic nevěděl. A já měla jedinou otázku, která mi rezonovala hlavou jako nepříjemná ozvěna: Proč?
V dalších dnech jsem hledala odpověď. Ptala jsem se. Volala jsem na HR. Odpovědi byly neurčité, vyhýbavé. Prý „změna struktury“, „přeskupení týmu“, „rozhodnutí vedení“. Nic konkrétního. Jen ticho a náznaky.
Až po týdnu jsem potkala bývalou kolegyni na kávě. Byla napjatá, chvíli se rozhlížela kolem sebe, než šeptem pronesla:
„Byla jsi moc vidět. Příliš dobrá. Někomu to začalo vadit. A ty víš komu.“
Nedokázala jsem to strávit. Myslela jsem si, že když děláš svou práci dobře, je to plus. Že výsledky a iniciativa tě drží nad vodou. Ne že budou důvodem, proč tě potopí. Jenže někdy nejsou důležité výkony, ale rovnováha sil. A já se zřejmě stala hrozbou pro něčí ego.
Ten den mě to změnilo.
Naučila jsem se, že v některých firmách nejsou pravidla fér. Že pravda se neříká nahlas. A že občas dostanete odpověď ne tím, co vám řeknou, ale tím, co si nechají pro sebe.
Dnes už mám novou práci. Jiné prostředí. Více respektu, víc důvěry. Ale pokaždé, když jdu na schůzku s vedením, ten okamžik ve mně trochu zůstává. To surové: „Končíš. A neřekneme ti proč.“
A přesto – nebyl to konec. Byl to začátek, jen jsem to tehdy netušila.
