Článek
Když jsem ale otevřela dveře kanceláře, do očí mi bodl nápis na obálce ležící uprostřed mého stolu: „Výpověď – Ivan Horák.“ První vteřinu jsem stála ztuhlá, protože jsem čekala své jméno. Ivan Horák byl můj kolega z protějšího oddělení, slušný, tichý muž, který u nás pracoval už téměř deset let. Vždycky mě zdravil tlumeným úsměvem; nikdy jsem nepostřehla, že by dělal chybu.
V tu chvíli se u dveří objevila naše vedoucí. Pohlédla na mě tak, jako by si uvědomila mou zmatenou tvář, a řekla tiše:
„Mrzí mě to… Ivane dal výpověď. Už je to oficiální.“
Najednou jsem si vzpomněla na to, jak včera večer zůstal o něco déle, debatoval s člověkem z HR u kávovaru, a já jsem si ten rozhovor vysvětlila jako pomoc při plánování oddělení. Netušila jsem, že hrál roli ten nejkratší možný rozhovor, kdy dostaneš přesně papír, který jsi nechtěl vidět.
Později dopoledne přibíhal Ivan ke stolu, oči mu zalévaly slzy. Bylo mu třiačtyřicet a měl půjčku, dvě malé děti a manželku v čekárně u lékaře. Oznámili mu, že přestávají přijímat objednávky od našeho největšího klienta, a od pondělka už pro něj nelze najít nové úkoly. Zůstal bez práce dřív, než stačil zavřít dveře redakce.
Pozorovala jsem ho, jak složil ten papír a jen zamumlal:
„Nevíš, co se děje, Anno? Jen ti děkuju, že jsi mi tohle zachraňovala.“
V očích měl vděk i stud. Nevím, jestli jsem kdy slyšela tohle složené zmatečné slovo, jemuž předcházelo dotaz, jak přežije rodinu. A já si uvědomila, že i já stojím nad tou stejnou hranou: už nejsem jen anonymní zaměstnankyně, jsem člověk, který vidí, jak se jeden život zhroutil během jediné noci.
Později jsem seděla v zasedačce a poslouchala, jak HR popisuje proces – nabídli mu místní pobočku bez většího platu a obětování rodinného času. On tvrdil, že ne, a odvolal se:
„Nechci, aby moje děti měly otce, co se vrací domů vyčerpaný a bez naděje.“
Byla jsem první, kdo mu nabídl, že mu pomůžu hledat něco externě, připadalo mi samozřejmé, že v tom nejsem jen já a on, ale všichni, kdo tušili, že tu nejsou jen pro linky kódu nebo texty v reportech. Všichni jsme také měli své plány a rodiče, kteří čekali, aby odvedli děti z družiny.
Když jsem odcházel domů, cítila jsem, že jsem místo ranní kafe vychutnávala bolest někoho, koho znám jen z kanceláře. A uvědomila jsem si, jak jsem po tolika letech přestala koukat na kolegy jen jako na čísla v tabulkách – byla jsem náhledem na lidi, kteří dopoledne vstávají jen proto, aby si mohli vyzvednout tepelně zapečenou pizzu u bufetu a večer se vrátili k rodině s pocitem, že někde mezi tím se našli a zase ztratili.
Ten výpovědní dopis nebyl můj. A přesto se stal zlomovým okamžikem v tom, jak jsem vnímala každodenní rutinu práce. Učil mě, že nejméně nenápadné dopisy – ty, co mají v levém horním rohu obvyklý název a adresu – mohou být branou k životům, které ani netušíme, že čekají na naši pozornost a náš soucit.
