Článek
Jakmile v obchodech začaly hrát koledy a výlohy se rozzářily světýlky, stáhl se do sebe. Ztratil náladu, přestal se usmívat, jeho trpělivost se tenčila jako vosk na svíčce. Vánoce nesnášel. A neříkal to jen tak – opakoval to jako mantru. „Nenávidím ten kýč, nucený optimismus, ten povinný smích,“ říkával. Často přidal i něco ostřejšího – že jsou to svátky pokrytců a reklam.
Nechápala jsem ho. Já Vánoce milovala. Miluju je dodnes – vůni cukroví, tiché večery u pohádek, jiskry v očích dětí, když rozbalují dárky. Snažila jsem se ho „převychovat“. Koupila jsem mu vtipný svetr s jelenem, nutila ho zdobit perníčky s dětmi, zapojit se aspoň trochu do té atmosféry. Usmíval se, ale jen koutkem. V očích měl cosi, co jsem tehdy neuměla pojmenovat. Jako by byl duchem někde jinde.
Když jsem se ho ptala, co se mu na Vánocích tolik příčí, odbyl mě: „Prostě je nemám rád. Nic osobního.“ Tak jsem to přestala řešit. Respektovala jsem ho, ale nerozuměla jsem mu.
Po jeho smrti jsem uklízela ve sklepě. Třídila jsem krabice s papíry, fotkami, starými deníky. A v jedné z nich jsem objevila malý, zašlý sešit s tvrdou vazbou. Na první pohled obyčejný zápisník. Uvnitř ale bylo všechno, co mi nikdy neřekl.
Psával si deník v pubertě. Bylo to úsečné, syrové a místy těžko čitelné – jakoby se za každým slovem skrývalo víc bolesti, než dokázal unést. V jednom zápisku z prosince 1994 jsem četla:
„Dnes jsem zas večeřel sám. Táta nepřišel. Máma brečela v ložnici. V televizi běžela pohádka, ale neslyšel jsem ji. Mám hlad, ale bojím se do kuchyně. Kdyby tam byl táta, a zlobil se.“
Další stránky byly ještě horší. Popisoval Štědrý den, kdy se rodiče opili a hádali tak dlouho, až utekl z domu. Seděl venku na lavičce, ve sněhu, celé odpoledne. Nikdo si toho nevšiml. Bylo mu deset.
A najednou mi to všechno došlo. Vánoce pro něj nebyly svátkem radosti. Byly připomínkou toho, jaké to je být sám uprostřed něčeho, co má být krásné. Jaké to je cítit studený sníh na botách a slyšet z oken domů smích, který nepatří vám.
A on si to v sobě nesl celý život. Jen mlčel. Zabalil tu bolest do ironie, do odmítání, do věty: „Nenávidím Vánoce.“ A já jsem to nikdy pořádně nerozbalila. Nezeptala jsem se. Nevydolovala z něj, proč.
Dnes se na Vánoce dívám jinak. Pořád je mám ráda, ale už vím, že ne každý na ně čeká s radostí. Pro někoho jsou ty dny připomínkou ztráty, bolesti nebo samoty. Jsou lidé, kteří za úsměvem skrývají tisíce důvodů, proč se jim chce spíš zhasnout světýlka a zůstat v tichu.
A pokud máte kolem sebe někoho, kdo Vánoce nesnáší, zkuste se nezlobit. Možná za tím není póza, ale příběh, který neznáte. A možná nikdy nepoznáte. Ale můžete nabídnout ticho, klid, přítomnost. Někdy to totiž není o cukroví nebo dárcích. Někdy je to o tom, že někdo s vámi nemusí znovu mrznout sám na lavičce.
