Článek
Prostě odešel na túru, jako to dělal už mnohokrát. Byl zkušený turista, znal trasy, měl vybavení, vždy všechno pečlivě plánoval. Řekl jen: „Vrátím se v neděli odpoledne.“ A pak se už nikdy nevrátil.
Záchranáři ho hledali týden. Psi, vrtulníky, dobrovolníci. Nic. Ani stopa, ani kus oblečení, žádný batoh. Jako by se vypařil z hor. Vyšetřování bylo neúspěšné. Policie to nakonec uzavřela jako pravděpodobnou smrt, ale tělo nikdy nenašli. A já… já čekala. Denně. Každý večer jsem koukala z okna, jestli se přece jen neobjeví silueta na příjezdové cestě.
Po roce mi přišla část dědictví. Oficiálně byl prohlášen za nezvěstného. Byla jsem vyčerpaná, zlomená, ale část mě si pořád říkala: „Co když? Co když je tam někde venku? Co když… nezmizel. Co když odešel?“
Ale nikdy by mi to neudělal. Byli jsme spolu dvanáct let. Znala jsem každou jeho reakci, úsměv, slovo. Miloval mě. Věděla jsem to. Tohle nebylo dobrovolné.
A pak, přesně po dvou letech, mi přišla pohlednice.
Byla zasunutá mezi reklamami. Skoro bych si jí nevšimla. Obyčejná, trochu zaprášená. Na lícové straně černobílá fotka hor. Ale ne z našeho okolí – vypadaly cize, ostře, skalnatě, jako z jiného světa. Na zadní straně nebyl žádný text. Jen jméno. Jeho podpis.
„David.“
Nic víc. Žádné razítko, žádné datum, žádné město. Jen on. Jeho rukopis – poznala bych ho mezi tisíci. Nezpochybnitelný, zaoblený, s tím jeho typickým „D“ jako smyčka.
Seděla jsem s pohlednicí v ruce skoro hodinu. Srdce mi bušilo tak silně, že mi dunělo v uších. Byla to náhoda? Hra někoho krutého? Nebo… on?
Začala jsem hledat. Volala jsem na poštu, chtěla jsem zjistit, odkud byla odeslaná. Nic. Bez známky, bez razítka. Podle pracovnice „mohla být vložená do distribuční sítě manuálně“. Což znamená jediné: někdo ji musel donést osobně.
Začala jsem si pohlednici prohlížet podrobně. Zvětšovala jsem fotku, hledala vodítka. A pak jsem si všimla maličkosti: v rohu byl odraz. Voda, malá tůňka u paty hory – a v ní byl obrys postavy. Jen stín. Ale vysoký, neforemný. Ne jako David. Vypadal… zkrouceně. Jiný.
Začaly se mi zdát sny. Viděla jsem ho, jak stojí u skály, tvář má otočenou ode mě, ruku nataženou dopředu, jako by mě zval. Ale vždy, když jsem se přiblížila, probudila jsem se s křikem a srdcem bušícím jako o závod.
Jednou v noci mi vypadla pohlednice z nočního stolku na zem. Když jsem ji zvedla, byla vlhká. A přesto, že topení jelo naplno, byla studená jako led.
Další ráno jsem našla u dveří další pohlednici. Stejný styl, stejné hory, ale tentokrát… už tam jeho jméno nebylo. Jen prázdné místo. A v pozadí – postava byla blíž. Jasnější. Už to nebyl stín. Už to bylo něco. Něco, co mě sledovalo.
Nevím, kdo nebo co mi ty pohlednice posílá. Ale vím jedno:
David je někde. Možná ne ve světě, který známe. Možná v něčem, co jen vypadá jako hory. Ať už se ztratil kamkoli… nebyl tam sám. A něco z toho místa se snaží najít cestu zpátky. Pomocí něj. Pomocí mě.
A možná… už je blízko.
