Článek
Zvedla jsem hlavu od nádobí a podívala se na pětiletou Emu, která seděla u stolu a malovala si vodovkami. Usmála jsem se, jak jen to šlo. „Jak to myslíš, zlatíčko? Tatínek přece bydlí tady s námi.“
Ema se zamračila. „Ale tam nebyly moje hračky. A ta paní mu říkala jinak než ty.“
V tu chvíli mi trochu zatrnulo. Ale přesvědčila jsem se, že si to dítě prostě plete. Možná si něco spletla ve školce, možná si hrála a vymýšlela příběhy – měla bujnou fantazii a občas mluvila o věcech, které nedávaly smysl. Řekla jsem jí, ať si dál maluje, a sama jsem se vrátila ke svým myšlenkám.
Ale večer jsem se nad tím přeci jen pozastavila. Kdy mohla být u jiného „domečku“? A co to bylo za paní?
Když jsem se ptala manžela, zasmál se. „Děti si občas vymýšlejí. Hlavně, že tě neobvinila, že jsi čarodějnice.“
Jenže já tu větu už nedostala z hlavy. Něco v jeho tónu bylo divné. A ještě něco – v posledních měsících byl jiný. Častěji odcházel večer. Prý pracovní schůzky, klienti, školení. Přestal se mnou mluvit o běžných věcech. Byl milý, ale povrchně. Jakoby duchem jinde.
Asi týden jsem to v sobě dusila. A pak přišel pátek. „Musím na odpolední schůzku, vrátím se až večer.“ Řekl to, zatímco si narovnával límeček, a políbil mě do vlasů.
Vzala jsem Emu, oblékla ji, řekla, že půjdeme na zmrzlinu – a pak jsme se vydaly za tátou. Nevěděla jsem, co vlastně dělám. Jen mě něco vedlo. Volal si taxíka. Jeli jsme za ním vlastním autem. U jedné novostavby vystoupil. Zazvonil. A otevřela mu žena.
Asi třicetiletá, hezká. Měla na sobě legíny, oversized mikinu a pantofle. Vypadala jako doma. On jí podal víno, políbil ji na tvář – a vešel dovnitř. Bez váhání.
Emě jsem řekla, že jedeme domů. A večer, když konečně usnula, jsem ho konfrontovala.
„Kdo je ta žena?“
Nejdřív zapíral. Pak se ptal, proč ho sleduju. A nakonec řekl tu větu, která mi změnila život:
„Chtěl jsem ti to říct. Ale nebyl správný čas.“
Ukázalo se, že tam žije už několik měsíců. Prý měl zmatek v hlavě. Že mě pořád má rád, ale s ní je to jiné. Lehčí. Beze závazků. A že Emu miluje, ale nechtěl rozbíjet rodinu. Jen si „na chvíli oddychnout“.
Seděla jsem v obýváku, který jsme spolu vybírali. V domě, kde jsme plánovali stárnout. A v hlavě mi zněla jen ta věta mojí dcery: „Tatínek má ještě jeden domeček.“
Jak dlouho to věděla? Co všechno si pamatovala? A jak jsem to mohla já – dospělá, chytrá žena – nevidět?
Dnes jsme s Emou samy. On za ní chodí, ale už jen občas. Na narozeniny. Na víkendy, když se mu to hodí. Je mi z toho smutno. Nejen kvůli sobě, ale hlavně kvůli ní.
Ale jedno vím jistě. Už nikdy nebudu podceňovat to, co mi říká. Děti vnímají víc, než si myslíme. A jejich pravda je často nepohodlnější, než bychom chtěli slyšet.
