Článek
Každé ráno vstávala o hodinu dřív než zbytek domu, aby stihla připravit snídani, vyžehlit tátovu košili a nalít si kávu přesně v 6:30. Byla precizní, tichá, elegantní. Až do své smrti.
Když odešla, zůstal po ní dům plný jejího řádu. A ticha. S bratrem jsme se pustili do vyklízení, aniž bychom si připustili, že nám vlastně chybí. Všechno bylo až nepřirozeně čisté, seřazené podle velikosti, barvy i účelu. Její šicí koutek jsme nechali až na konec. Byl to její svět. My do něj nikdy nesměli.
Šicí stroj, starý a těžký Singer, stál na stejném místě jako vždy. Okolo něj nitě, špendlíky, metry látky. Už tehdy mi přišlo zvláštní, že máma šila, i když nic nenosila. Všechno dávala „někomu“ – alespoň to tvrdila. Jenže žádný z nás toho „někoho“ nikdy neviděl.
Když jsme pohnuli se strojem, ozval se kovový zvuk. Spodní část měla drobný, téměř neviditelný šuplík. Byl zajištěný malou západkou. Po chvíli snažení jsme ji vypáčili. Uvnitř byly útržky papírů. Některé staré, jiné novější. Psané inkoustem, tužkou, kuličkovým perem. Všechny stejnou rukou – její.
První lístek byl jen jediná věta:
„Odpustíš mi někdy?“
Zatajila jsem dech. Bratr mi podal další.
„Přála bych si, abys to nikdy nečetla. Ale pokud čteš, asi už nejsem.“
Další a další útržky tvořily mozaiku příběhu, který jsme nikdy neznali. Příběhu ženy, která kdysi milovala jiného muže. Otěhotněla s ním, ale musela se ho vzdát – i dítěte. Psala o bolesti, kterou skrývala celé manželství. O noci, kdy odevzdala své první dítě do rukou cizích lidí. O tichu, které ji od té doby provázelo.
Jedním z lístků byl i seznam narozenin – opakující se datum každý rok, a u něj pokaždé jiné jméno. Někdy „Tomáš“, jindy jen „T“.
„Vždy na tebe myslím. I když tě nikdy nevidím.“
Zamrazilo mě.
Máma měla syna před námi. Bratra, kterého jsme nikdy nepoznali. A nikdy o něm nemluvila.
Na posledním lístku stálo:
„Možná ti někdy zazvoní neznámý muž. Neptej se ho, proč přišel. Jen mu podej ruku. Bude ti podobný.“
Nikdy jsem si nemyslela, že moje máma, ta dokonalá, usměvavá žena s puntíkovanou zástěrou, skrývala tak hluboký smutek. A teď, když už tu není, bych jí nejraději řekla, že jí odpouštím. A že rozumím.
O týden později zazvonil u dveří muž.
Asi padesátiletý, s očima, které mi připomněly ty moje.
Nezeptala jsem se, proč přišel.
Jen jsem mu podala ruku.
