Článek
Když se narodila moje první dcera, doufala jsem, že se mezi nimi vytvoří silné pouto. Chtěla jsem, aby moje holčička měla babičku, která jí bude vyprávět pohádky, péct s ní sušenky a dávat jí ty „tajné bonbony“, které jsem jako malá dostávala já. Jenže nic z toho se nestalo. Máma si s ní nikdy nehrála, nikdy ji nepohladila po vláskách. Byla k ní stejně chladná jako ke mně v pubertě.
S druhým dítětem to bylo stejné. A já začala být zatrpklá. Nechápala jsem, jak někdo může být tak necitelný k vlastním vnoučatům. Občas jsem jí něco řekla – jemně i ostře. Ale ona jen sklopila oči a řekla, že „některé věci prostě nejdou.“
Když máma umřela, bylo jí 74. Zemřela náhle. Mozková mrtvice. Bez rozloučení.
Byla jsem smutná. Ale ne zlomená. Ten vztah mezi námi nikdy nebyl takový, jaký jsem si přála. Jen spousta nedořečených vět a prázdných míst mezi slovy.
Pár dní po pohřbu jsem byla sama v jejím bytě a procházela věci. Chtěla jsem udělat pořádek, než přijde čas na prodej. Šuplík po šuplíku, skříň po skříni. A pak jsem našla starou krabici. Uloženou hluboko pod postelí, v rohu, kam se skoro nedalo dostat.
Byly v ní dopisy. Staré, zažloutlé. Některé nadepsané jen křestním jménem. Všechny byly od jednoho muže – Pavla. Četla jsem jeden za druhým a postupně se přede mnou skládal obraz ženy, kterou jsem neznala.
Máma kdysi milovala. Opravdu milovala. Pavla. Byli spolu krátce po škole. Chtěli se vzít. Měli spolu dítě. Synka. Ale něco se stalo – dopisy končily najednou. Poslední byl od Pavla. Psal v něm, že „malý Kája odešel v noci, a že neví, jak to má říct nahlas.“ Psalo se rok 1973.
Nikdy mi o tom neřekla. Nikdy jsem neslyšela, že bych měla mít bratra. A už vůbec ne, že by mi zemřel.
V jedné složce, hned pod dopisy, byly i dokumenty. Úmrtní list. Fotka malého chlapce se světlými vlásky a očima, které se podobaly těm mým. A dopis – nikdy neodeslaný – který psala mně. Vysvětlovala, že bolest, kterou tehdy zažila, ji poznamenala. Že když se narodily moje děti, nemohla se na ně dívat – protože jí připomínaly jeho. Že ji to bolelo tak moc, že se radši stáhla. Ne že by je neměla ráda. Ale že to prostě „nešlo.“
Plakala jsem. Dlouho. Ne proto, že bych jí to vyčítala. Ale protože jsem jí to všechno chtěla říct, říct, že chápu. Že mi to mohla říct dřív.
Od té doby, co jsem to zjistila, se na mámu dívám jinak. Už ji nevnímám jako chladnou ženu bez citu. Ale jako někoho, kdo jednou miloval tak silně, že ho to zlomilo. A nedokázal se z toho už nikdy úplně zvednout.
A možná právě proto se snažím být k vlastním dětem jiná. Vřelejší. Otevřenější. Protože už vím, jak důležité je mluvit – i o bolesti.
