Článek
Najednou si nepamatovala, kde nechala klíče, zapomínala jména vnoučat, občas nám vyprávěla příběhy, které se nikdy nestaly. Bolelo nás to. Ale nejvíc to vzala moje sestra Hana.
„Já zůstanu s mámou,“ řekla jednoho večera, když jsme se sešli jako sourozenci, abychom se domluvili, co dál. „Nebudu ji dávat do žádného ústavu.“
Bylo to nečekané. Hana žila s mámou v jednom domě, zatím bezdětná, svobodná, s volnější prací. Ale i tak to bylo obrovské rozhodnutí. Nabízeli jsme jí, že se budeme střídat, že přispějeme na pečovatelku. Ona ale trvala na svém.
Roky plynuly. Máma se postupně ztrácela, její svět se zmenšoval. Hana ji myla, krmila, někdy s ní seděla celou noc, když máma neklidně bloudila po bytě. Věděli jsme, že to není snadné, ale brali jsme to jako samozřejmé. Hana to zvládá, my platíme část nákladů a jednou to vyrovnáme. Tak jsme si to říkali.
Když máma zemřela, bylo to tiché, smutné, ale i trochu úlevné. Poslední týdny už nebyla skoro vůbec při vědomí. Na pohřbu jsme seděli všichni vedle sebe – já, bratr, Hana. Drželi jsme se za ruce a bylo to, jako bychom zase byli děti.
O pár dní později jsme se sešli u notáře. Čekali jsme klasické rozdělení – dům se prodá, podělíme se. Byli jsme tři, každý měl dostat třetinu. Tak to přece máma vždycky říkala.
Jenže notář se na nás podíval a řekl: „Vaše matka před čtyřmi lety sepsala novou závěť. Veškerý majetek odkazuje své dceři Haně.“
Ticho. Dlouhé, dusivé ticho. Dívali jsme se na Hanu, která najednou skláněla hlavu. „Nechtěla jsem to říct dřív,“ zašeptala. „Máma to tak chtěla. Říkala, že když jsem s ní zůstala, tak je to fér.“
Nevěděla jsem, co cítím. Byla jsem v šoku. Vztek, smutek, zrada? Najednou se celý obraz „rodinné oběti“ změnil. Byla ta péče opravdu nezištná? Nebo to byla výměna?
Začaly hádky. Bratr byl zuřivý, já zmatená. Hana obhajovala mámino rozhodnutí – říkala, že máma se bála, že po její smrti dům prodáme. Že chtěla, aby zůstal „v rodině“. A že když už jsme jí tehdy péči nechali na krku, nemůžeme se divit, že to máma udělala takhle.
Nebylo co dělat. Právně bylo vše čisté. Ale v našich vztazích něco prasklo. Už to nikdy nebylo jako dřív.
Občas se přistihnu, jak si říkám, že jsme měli Hanu víc podpořit. Že jsme si péči víc rozdělit. Možná by to pak máma neudělala. Možná ano.
Ale bolest z toho, že jsme se jako sourozenci odcizili kvůli něčemu, co šlo vyřešit jinak, je silnější než jakýkoliv majetek.
