Článek
Manažer v logistické firmě, časté přesčasy, jednání mimo město. Ale začalo se to opakovat příliš často. Každé úterý a čtvrtek. Pořád ty samé dny.
Přesně v tu dobu jsem navíc v práci dostala pár dní volna. První den volna jsem napekla buchty, připravila domácí guláš a rozhodla se, že ho muži zanesu do práce jako překvapení. Chtěla jsem ho potěšit, možná trochu zahnat tu rostoucí nejistotu. Po cestě jsem si dokonce říkala, jak se asi usměje, když mě uvidí.
Jenže ten úsměv jsem neviděla.
Na recepci jeho firmy mi řekli, že tam dnes není. Prý si vzal volno kvůli „nějakým zařizováním“. Zalilo mě horko. Měla jsem chuť hned volat, ale místo toho jsem se rozhodla zajet na adresu, kterou měl uvedenou v bankovním výpisu – jednou jsem je náhodou zahlédla, pár podezřelých plateb na to samé místo.
Dům byl řadový, na klidné ulici. Zamáčkla jsem zvonek. Otevřela mi žena. Možná v mých letech, možná o něco mladší. Vlasy v culíku, domácí oblečení. Překvapeně se na mě podívala. „Přejete si?“ zeptala se.
Zaváhala jsem. Pak jsem řekla: „Chtěla jsem tady nechat oběd… pro mého manžela. Petra Novotného.“
Zůstala stát. A pak řekla větu, která mi roztrhla srdce:
„Tady bydlím s partnerem. Petrem Novotným.“
Za jejími zády jsem zahlédla dětské kolo. A na věšáku visela jeho košile. Tu jsem mu sama koupila.
Nevím, jak jsem se dostala zpět do auta. Neplakala jsem. Jen jsem zírala před sebe a hlavou mi běžely roky našeho vztahu. Svatba. Dovolené. Dny, kdy jsme se smáli, kdy mě držel za ruku. Kdy jsem si myslela, že jsme tým.
Večer přišel domů jako by nic. Usmál se. Zeptal se, co bude k večeři. Seděla jsem u stolu. A jen jsem se zeptala:
„Kam chodíš v úterý a ve čtvrtek?“
„Do fitka,“ odpověděl okamžitě.
„Aha,“ řekla jsem. „Tak to fitko má dětské kolo a tvoje košile.“
Ztichl. Poprvé v životě jsem viděla, jak se mu v očích objevil strach. Ne hněv. Ne lítost. Strach.
Dnes už spolu nejsme. Neodešel hned. Snažil se zapírat, pak prosil, pak vysvětloval. Prý to začalo nevinně. Že si myslel, že to zvládne. Že mě nikdy nepřestal milovat. Ale to jsou jen slova. Skutečnost zůstává.
Zradil mě. Lhal mi do očí. Dlouho. A přestože jsem si myslela, že mě to zničí, přežila jsem. Nejsilnější chvíle přišla pár dní poté, když jsem se dívala do zrcadla a řekla si: „Už nikdy nikomu nedovolím, aby mě takhle zlomil.“
A víš co? Od té doby jsem mnohem silnější. Už nehledám pravdu v někom jiném. Už ji znám sama v sobě.
