Článek
Po náročném roce jsem si konečně dopřála týden úplného klidu – sama, bez povinností, bez telefonátů, bez seznamu úkolů. Vybrala jsem si malé pobřežní městečko v jižní Itálii, kde mě nikdo neznal a kde jsem se mohla ztratit mezi cizinci.
Už první večer jsem se šla projít k přístavu. Vzduch voněl po soli a pomerančích, moře tiše šumělo. Cítila jsem se poprvé po dlouhé době opravdu svobodně. Sedla jsem si na okraj mola a pozorovala lodě. A právě tehdy ke mně někdo přišel.
„Dobrý večer, Eliško,“ řekl.
Ztuhla jsem. V cizí zemi, kde nikoho neznám, mě někdo oslovil jménem. Otočila jsem se. Stál tam muž kolem čtyřicítky, s tmavými vlasy a jemným úsměvem. Nikdy jsem ho neviděla.
„Omlouvám se,“ vypravila jsem ze sebe. „Znám vás?“
Zavrtěl hlavou. „Ne. Ale vy znáte mě. Tedy… znala jste.“
Zasmála jsem se nejistě. „To je nějaký omyl. Opravdu si vás nevybavuju.“
„Vaše maminka se jmenovala Karla, že ano? Pracovala v nemocnici jako zdravotní sestra. A bydleli jste v paneláku na Nádražní ulici.“
V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách.
„Jak to víte?“ zeptala jsem se tiše.
Muž pokrčil rameny. „Protože jsem tam jednou žil taky. Krátce. V roce 1993. Bylo mi deset. A vy jste byla malá holčička, co každý den zpívala na balkoně. Vaše maminka mi tehdy dala najíst, když nás táta nechal bez peněz. Bydleli jsme pod vámi.“
Začala se mi vracet mlhavá vzpomínka – maminka, jak přináší talíř s jídlem do bytu pod námi, malý kluk s rozcuchanými vlasy a modřinou pod okem. Ale bylo to tak dávno. Ani bych si nevzpomněla, kdyby mi to neřekl.
„Ale jak víte, že jsem to já? A že se jmenuju Eliška?“ naléhala jsem.
Z kapsy vytáhl starý sešit. Rozevřel ho a ukázal mi stránku. Byla tam dětská kresba – holčička s copánky a pod tím nápis: Eliška – moje první kamarádka.
Rozplakala jsem se.
Ten muž, kterého jsem nikdy nepoznala, si pamatoval něco, co jsem sama vytěsnila. Něco, co mě spojovalo s mámou, která už nebyla mezi námi. Něco tak čistého, že to dokázalo přežít třicet let – jméno, dětský smích, laskavý čin.
Ten večer jsme spolu seděli u moře několik hodin. Povídali jsme si o dětství, o osudech, o věcech, které měly zůstat zapomenuty, ale přesto přežily.
A já si uvědomila, že svět je možná větší, než si myslíme. Že spojení mezi lidmi nemizí jen proto, že uplyne čas. A že někdy na dovolené nepotkáme cizince – ale člověka, který nám připomene, kdo doopravdy jsme.
