Článek
Ale nejvíce si cením jedné skříně v předsíni, vyplněné hodinami různých velikostí a tvarů. Vždycky o nich mluvila jako o „hlídačích času“, ale já tomu nikdy nepřikládat váhu. Dokud jsem jedné noci nepochopil, jakou moc mohou mít.
Byla to půlnoční chvíle, kdy mi zazvonil telefon. Stál jsem u skříně, ve které babička ukládala starožitné hodiny – velké nástěnné kyvadlovky, troje kapesní hodinky v malých dřevěných krabičkách a jeden starožitný budík, který tikal tak hlasitě, až se otřásala podlaha. Zvedl jsem telefon, ale nikdo na druhém konci nepromluvil. Zaměřil jsem se na hodiny: zrovna odbíjely půlnoc. Když klekotal kyvadlovka, zamžoural jsem. A všiml si, že všechny její sourozence následovala – všechny hodiny zastavily ukazatele na přesně stejném čase: 00:07. Přesně sedm minut po půlnoci.
Připadal jsem si, jako by se svět na okamžik zastavil – ale jen v té skříni. Namáčkl jsem si prst do vosku z hodinářského strojku a přejel jím po ručičkách. Suchý, chladný povrch. Přesné zastavení. Cítil jsem, jak mi mráz přejel po zádech. A telefon stále vibroval v kapse – plný neznámých čísel, bez jediného hlasu na druhém konci.
Ráno jsem babiččiné hodiny zkontroloval znovu. Přesně sedm minut po půlnoci. Nikdo v domě nebyl s to je pohonit – všechny klíče a pružinky zůstaly na svém místě. Ani kousek prachu na cifernících se nepohnul. Přesto hodiny nepokračovaly. Přemýšlel jsem, jestli se babička hrála na vzkříšení starého mýtu: že hodiny slouží jako strážci duší. Ale to by byl jen symbol, ne fakt, že se zastavily přesně ve chvíli, kdy jsem volal o půlnoci.
Na druhou noc jsem se rozhodl zůstat vzhůru. Seděl jsem v obývacím pokoji s džíny a rozcuchanými vlasy, s půllitrem vody na stole a sluchem přilepeným ke stěně, kde kyvadlovka klapala pravidelným rytmem. Byl přesně ten čas, kdy babička říkávala, že „čas má největší hlad“. Udělal jsem si poznámku v telefonu – hodiny odbily půlnoc. Drobně jsem se usmál, že se to asi stane znovu. Sledoval jsem druhou ciferníkovou soupravu: všech šest strojků tikalo jako hodinkový orchestr. A pak, jako by někdo stiskl nevinný spínač, zaburácely ticho. Všechny ciferníky se zastavily – podruhé na 00:07.
Tehdy se mi rozklepalo srdce. Někde hluboko ve mně se ozval varovný hlas: „To není náhoda.“ Zvedl jsem se a přitáhl stoličku k přesklené vitríně. Dotkl jsem se prstu jednoho z ciferníků a pocítil chlad, jako by žil ve stínu. Zamyslel jsem se: první noc se zastavily všechny hodiny, včetně budíku, kyvadlovky i kapesních. Druhá noc to samé. Co se stane, když nezastaví?
Další den jsem si vzpomněl na babiččin deník. Listoval jsem v něm mezi hrubými stránkami napsanými kaligrafickým písmem. Na datum dva dny před svou smrtí napsala:
„Kdo zdědí mé hodiny, musí znát zákon ticha – zastavit je ve správný čas, nebo…“
Tady se slova rozmazala, jako by babička plakala nad linkami. Neviděl jsem konec věty. List se mi rozpadl v prstech, ale poslední viditelný útržek zněl:
„…probudí se, zastíněný tím, co nosím ve svých ručičkách.“
Pověsilo se mi to na srdce. „Probudí se“ – co? Něco spí v těch hodinách? Něco čeká, až se strojky znovu rozběhnou? A proč se zastaví zrovna na 00:07? Proč všechny najednou?
Druhé noci jsem znovu sledoval hodiny. Seděl jsem s telefonem v ruce a aplikace nahrávala zvuk okolí. Když se ručičky zastavily, aplikace přestala pracovat. Telefon na obrazovce zobrazoval chybu – „záznam nelze uložit, telefon neví, co nahrát“. Otočil jsem se k hodinám, v zrcadle za nimi se mihla postava. Na okamžik. Stará, stmělá žena se zavřenýma očima a vlasy sepnutými do drdolu. Stála mezi obývákem a kuchyní, aniž bych ji v tu chvíli viděl normálním pohledem; bylo to spíš podprahové vidění – něco jako odlesk tmy. A stála přesně tam, kde babička v deníku varovala: „Nesleduj, nebo…“
Když jsem se vyděšeně otočil, postava zmizela. Kyvadlovka zůstala nehybná. Telefon ztichl. Šel jsem k hodinám a zlehka jimi zaklepal. Kovové pouzdro znělo dutým cinknutím, jakoby uvnitř nebyl kov, ale vzduch. Řekl jsem nahlas:
„Co jsi tam ukryl?“
Neměl jsem odpověď. Bál jsem se, že pokud hodiny zůstanou nehybné, uvědomím si, že čas jako takový ztratil smysl – stejně jako babička, která v posledních měsících svého života sedávala pod nimi a šeptala neurčité slova. Teď chápu, že babička mluvila s tím tichým světlem, které vycházelo z ciferníků. A možná se mnou mluvilo i zítra.
Od té doby nespím. Každou noc sleduju ciferníky, jak tikají až do 00:07. A pak ztichnou. Myslím na babiččino varování: „Zastavit je ve správný čas, nebo…“ a zadrhnu. Protože co když „nebo“ znamená, že něco uvnitř hodin nemá už žádnou trpělivost? Co když se to znovu probudí právě ve chvíli, kdy hodiny nezastaví?
Ujistil jsem se, že jsem vyměnil baterie i víčka mechanismů. Přesto se zastavují. Každou noc. Ve stejný čas. A já chci jediné – najít odpovědi na papíře babiččina deníku a pochopit, co v těch hodinách spí a proč čeká na chvíli, kdy se ručičky zastaví. Protože až přijde noc a hodiny opět ztichnou, vím, že musím být připravený. Nebo se může stát, že čas, který babička hlídala, najednou přestane hlídat mě.
