Článek
Ne, že by byla chladná — spíš jen jaksi rezervovaná. Mluvila málo, ale když už něco řekla, stálo to za to. Celý život strávila s dědou ve stejném domě na kraji města. Znali se prý od mládí, prošli spolu vším. Aspoň jsme si to vždycky mysleli.
Po jejím pohřbu zůstalo v domě ticho. Děda chodil jako tělo bez duše, a my, vnuci a děti, jsme se střídali, abychom mu nebyli sami. Jednoho dne jsem uklízela starý sekretář v jejich ložnici. Byly tam obálky, spořicí knížky, staré recepty… a pod tím vším dřevěná krabička s mosazným zavíráním. Nikdy jsem ji neviděla.
Zvědavost mi nedala. Krabička nebyla zamčená. Uvnitř byly dopisy. Všechny psané stejnou rukou, stejným písmem, ale nebyly od dědy. Začínaly oslovením: „Má nejdražší Lído.“ A pod nimi podpis: „Tvůj M.“
Byly desítky let staré. Nejstarší datovaný v roce 1965, nejmladší z roku 1989.
Ztuhla jsem. Lída bylo babiččino jméno, to dávalo smysl. Ale kdo byl „M“?
Dopis po dopise jsem si je četla. Byly něžné, plné obdivu, bolesti z odloučení, vzpomínek na procházky u řeky, na „její smích, který mu chybí každou noc“. Pár dopisů bylo emotivních – mluvily o snech, které se nikdy nemohly naplnit. V žádném ale nebyla výčitka.
Nevěděla jsem, co dělat. S dědou jsem se o tom neodvážila mluvit. Měla jsem pocit, že bych něco zničila. Ale nedalo mi to a druhý den jsem se na dopisy zeptala mámy.
Zbledla. „Jaké dopisy?“ zeptala se tiše. Ukázala jsem jí jeden z nich. Chvíli mlčela, a pak jen řekla: „Toho jména jsem se bála celý dětství.“
Nakonec nám to řekla. M. byl muž, kterého babička milovala před dědou. Prý spolu byli rok. On byl o hodně starší, ženatý, a tehdy v 60. letech to byla ostuda. Její rodiče zakročili. Zakázali jí ho vídat, odvezli ji pryč. A babička – poslušná dcera, jaká tehdy měla být – se podřídila. Nikdy o něm nemluvila. Později potkala dědu, vzala si ho, narodila se máma… Žili spolu celý život.
Ale „M“ jí prý psal. Nejdřív do nemocnice, pak na tajnou adresu. A ona nikdy žádný z těch dopisů nezničila.
Neřekli jsme to dědovi. A dodnes se na to v rodině neptáme. Ale když jsem ty dopisy četla, necítila jsem zradu. Spíš smutek. Ne všechno, co zůstane v minulosti, zmizí.
A i když je láska někdy složitá, myslím, že babička milovala dědu. Jen jinak. A „M“ – ten zůstal v krabičce, mezi řádky, co si už nikdo neodpoví.
