Článek
Táta pracoval celý život jako účetní, miloval tabulky a pořádek. Vždycky říkal: „Dluh je vězení, do kterého vlezeš dobrovolně.“ A my jsme mu věřili.
Týden po pohřbu mi zazvonil telefon. Neznámé číslo, pobočka banky, kde táta nikdy neměl účet. „Paní Konečná? Vaše číslo máme uvedené jako kontaktní k dědickému řízení.“ V hlase bankéřky byl podivný odstín soucitu.
„Váš otec zde vedl podnikatelský běžný účet. Aktuální zůstatek je mínus 5 080 312 Kč.“
Zamrazilo mě. Nechápala jsem. Táta nikdy nepodnikal, nikdy si nic nepůjčoval. Byli jsme přesvědčeni, že po něm zůstane maximálně hypotéka, kterou jsme se sestrou chtěly doplatit. Ne tajný účet, navíc v červených číslech.
První trhlina v bezpečné rodinné legendě
Doma jsem přehrabovala šanony, které jsme s ním ještě před půl rokem rovnali. Nic podezřelého. Jen pečlivě zaplacené složenky a poznámky „kontrola daně“. Skutečnost, že svůj profesní pořádek dotáhl k dokonalosti, nám teď paradoxně komplikovala život – nic nenasvědčovalo tomu, že by něco tajil.
Obrátila jsem se na notáře. Ten jen pokrčil rameny: „Dluh je součástí dědictví. Nechcete-li ho, můžete dědictví odmítnout jako celek.“ Odmítnout? Nechat dům po prarodičích, máminy šperky, krabičku se vzpomínkami? Žaludek mi svírala úzkost i vztek.
Bankovní záznamy a jméno, které jsme nikdy neslyšeli
S právníkem jsme vyžádali kompletní výpisy. Přes dva roky odcházely splátky úvěru na jméno Inverta Trade s.r.o. – firma zaniklá, v insolvenci. Všechny dokumenty podepsal táta osobně. Statisíce korun mizely na účtech, o kterých jsme neměli tušení.
Pátrali jsme dál. Jedna faktura obsahovala ručně dopsanou větu: „Děkuji za záchranu firmy – Petr.“ Doma jsme se sestrou lovily v paměti. Petr? Napadl nás jediný: tátův bratranec, kterého jsme viděli naposledy před deseti lety. Podle rodiny věčný smolař. Zavolala jsem mu.
Nebránil se. Naopak – zněl, jako by čekal, že se někdy ozveme. Jeho firma se prý před dvěma lety ocitla před krachem. Táta mu podepsal ručení, prý jen „na pár měsíců“. Když Petr dům prodal a zmizel do zahraničí, dluh zůstal. A otec? „Říkal, že to rodina vědět nemusí, že to splatí. Netušil jsem, že je nemocný,“ řekl mi do telefonu a v hlase neměl ani špetku studu.
Rozhodnutí mezi majetkem a památkou
Právník byl neúprosný: dům vs. dluh. Odmítneme dědictví? Vzdát se všeho, co po rodičích zbylo, aby na nás nepřistál cizí závazek? Máma naštěstí ještě žila a hypotéka se zaplatila z její pojistky. Ale pět milionů? Pro nás nepředstavitelné.
Nakonec jsme se sestrou udělaly to jediné, co dávalo smysl: dědictví jsme přijaly s výhradou soupisu – abychom ručily jen do výše nabytého majetku. Dům jsme prodaly, vzpomínky pečlivě zabalily a zbylý rozdíl nechaly jít do insolvenčního řízení.
Bolí to. Ne proto, že jsme přišly o peníze. Ale protože obraz tátova života dostal prasklinu, kterou už nikdy nezalepíme. Věřil, že pomoc rodině je ctnost. My dnes víme, že může zničit jiné blízké. A při podpisu posledního papíru mi v hlavě zněla jediná myšlenka:
Dluh je opravdu vězení. Jenže někdy v něm zamkne i ty, kteří za mříže nikdy nechtěli.
