Článek
Smál se mým vtipům, pamatoval si moje oblíbené květiny, vždycky byl ochotný přijet, když jsem měla špatný den. Jen jednu věc jsme prý museli brát pomalu – vážný vztah. Tvrdil, že má za sebou bolestivý rozchod a že potřebuje čas. Věřila jsem mu. Vždyť kdo by chtěl někoho do něčeho tlačit?
Ubíhaly měsíce a občas se mi v hlavě mihla otázka, proč si ještě nepřejeme něco víc. Proč se občas na několik dní odmlčí, proč o víkendech bývá „zaneprázdněný prací“. Ale jeho vysvětlení vždycky zněla tak důvěryhodně. Navíc – když jsme spolu byli, bylo to skutečné. Nebo jsem si to aspoň myslela.
Jednou večer jsme šli společně na koncert. Znáte ten pocit, když máte pocit, že jste na vrcholu štěstí? Přesně tak jsem se cítila. Držel mě za ruku, smál se, šeptal mi do ucha slova, která člověk slyší jen párkrát za život. A pak mi spadl telefon. Když jsem ho zvedla, blikla na obrazovce zpráva: „Miláčku, těším se na tebe. Jen tichá svatba, jak jsme chtěli.“
Myslela jsem, že je to omyl. Že to není jeho telefon. Že je to vtip. Cokoli.
Ale nebylo.
Ten večer, když jsem se pokusila o klidnou konfrontaci, jeho tvář ztuhla. Pak jen tiše řekl: „Nechci, abys trpěla.“ A odešel. Bez omluvy. Bez vysvětlení.
Později jsem zjistila, že byl zasnoubený už téměř rok. Jeho „strach ze závazků“ nebyl strach. Byl to obyčejný podvod. Na mně. Na ní. Na nás obou.
