Článek
Zvonek u dveří mé kanceláře mě vytrhl z rutiny. Šéf si mě všechny měsíce vážil – vždycky mi dává nějakou práci navíc, ale nikdy jsem nevěděla, jestli mě skutečně vidí, nebo jenom využívá. Když jsem vešla, seděl už za stolem a v ruce držel obálku, kterou si zřejmě přinesl.
„Pojď dál, Markéto,“ pronesl stroze. Oči měl zvláštně zamračené, a přitom v nich bylo něco, co jsem neuměla identifikovat – možná vděk, starost, nebo… něco hlubšího? Sklopila jsem pohled a posadila se na židli přede ním.
„Děkuju, že sis udělala čas,“ začal. „Potřebuji s tebou mluvit o jednom… důležitém projektu.“ Měla jsem okamžitou chuť zvednout se a odpovědět, že projektů už mám dost, že potřebuju domů udělat večeři. Ale neřekl mi nic o práci. Místo toho se natáhl k obálce, položil ji přede mě a pokračoval:
„Vím, že nejsi na tom kolegyni Milenu moc v dobrém vztahu. A chápu, že to ovlivňuje i tvoji práci. Ale ona právě odchází…“
Moje srdce poskočilo. Milena byla moje parťačka. Střetly jsme se kvůli deadlineům, kvůli reportům, kvůli špatnému odhadnutí kapacit. Týdny jsme se prakticky míjely. Pracovaly jsme na stejném oddělení už skoro dva roky a přitom se vůbec neznaly. Když odcházela, cítila jsem podivný záchvěv uvnitř: částečně úlevu, částečně… něco jako ztrátu.
Ale tohle nebylo to, co jsem čekala. Nerozuměla jsem.
„Odchází na mateřskou,“ doplnil šéf. „Ale to není to nejdůležitější. Před odchodem chce předat něco tobě.“
Zvedla jsem obočí. „Mně?“
„Ano,“ kývl. „Snažila se o to, aby ti tenhle dopis předal někdo jiný, ale… víš, jak to někdy bývá. Zapomněli. Nakonec jsem řekl, že ho předám já. A neměla jsem odvahu to číst, než tě uvidím.“
Ruka se mi chvěla, když jsem obálku otevřela. Uvnitř ležel notýsek velikosti dlaně. Obal z tmavé kůže, na přední straně vyryt její podpis: „M.“. Spolkla jsem slinu.
„To, co je uvnitř, ti možná všechno vysvětlí,“ řekl šéf tiše a zvedl pohled kroužící po mně. Bylo tam něco, co nechtěl vyslovit nahlas.
Usadila jsem se na okraji židle a otevřela první stránku. Nějak trvalo, než se mi text rozostřený fialovým perem stal čitelným. Pak jsem četla:
„Markéto,
možná se divíš, proč ti to píšu. Všechno, co se stalo, jsem skrývala, abych tě neohrozila. Ale nechci, aby nás tahle lež dál rozdělovala. Byla jsem ti někdy hodně zavázaná. A teď potřebuješ vědět, proč jsem… proč jsem tě v očích šéfa zpochybnila.
Krásně jsi se ujala našeho posledního projektu – přebírala jsi část mé práce, když jsem byla na lékařských vyšetřeních. Byl to nekonečný proces a ty jsi ho zvládla v rekordním čase. Šéf ti vyslovil pochvalu, ale pak jsi začala dávat pozor, že místo mě každá další pochvala a odměna šla tobě. A věděla jsem, že máš pravdu: já jsem se nevrátila dost rychle. Ale stejně jsem tě nesnášela za to, abys docílila toho, co jsi chtěla: uznání.
Měla jsem strach. Nechci tu kuchtit výmluvy, ale chtěla jsem zůstat nejlepší. A když jsi chodila spokojená domů, datoval se ve mně hněv, který mě přiměl sáhnout k něčemu, čeho teď lituju: k podstrčení těch jich dat.
Možná sis všimla, že jsem si několikrát upravila data dokončení úkolů, aby to vypadalo, že jsi měla moře času. A i když jsme si to nevědomky nepředaly dál, zlomil se v mém nitru pohled na tebe. Šéfa jsem přesvědčila, že jsi to vlastně udělala špatně, i když jsi neudělala vůbec nic špatně. Chtěla jsem, aby sis vzpomněla, jaké je být ta druhá… než mě tvůj skvělý výkon přebral.
Nechci být zlá. Chci, aby sis věděla, že jsem se v té chvíli bála, že mě nahradíš. Že přijde tvůj čas a zapomene se na mě. Když odejdu, budeš tam ty – a já… nevím, co s tím.
Teď vím víc. A vím, že jsi nezasloužila tu pomluvu. A tak ti to píšu:
Promiň. Opravdu.
S úctou,
M. **
Vzduch mi vyrazil z plic. Koukala jsem z notýsku do šéfa a zpátky.
Krásně jsem pochopila, že Milena nebyla protivnice – byla jen… vyděšená. Vyděšená, že ztratí šanci, kterou jsem dostala já, a že si najednou uvědomila, jak křehké je postavení v týmu.
Nemluvila jsem. Jen jsem držela deník v rukou, prsty mi skřípaly pod kůží. Oba jsme seděli v tichu, které bylo tlustší než jakékoliv slovo.
Pak manžel ten příběh uzavřel setrvačností jediného postačujícího slov:
„Vím, že to asi nechceš slyšet, ale… víš teď, proč se chovala, jak se chovala. A taky víš, že… nejsi sama. V tomhle týmu občas váhy dolétnou do mínusu i k lidem, kteří to nečekají.“
Cítila jsem sevřený žaludek – a zároveň lehkost. Někdo přiznal, co dělá, a vzal zbytečnou tíhu z mé hlavy. Už se nemusím cítit provinile ani podezřívavě. A pochopila jsem, že za těmi kamarádskými i studenými vztahy stojí často nejistota, strach o vlastní pozici.
Druhý den jsem si našla Milenu v kanceláři. Stála tam mlčky, když jsem vkročila.
„Víš… přečetla jsem tvůj deník,“ řekla jsem a čekala, že se schoulí nebo vzlykne. Ale ona mě jen tiše poslouchala.
„Já… chtěla jsem být první,“ promluvila konečně. „A pak jsem si uvědomila, že první být nestačí, když se rozbijí vztahy.“
Podala jsem jí ruku. Povzdechla si, a pak se usmála – poprvé v týdnech tak přirozeně.
„Promiň,“ řekla.
Odešla jsem od ní a cítila, jak mi v obličeji stékají slzy. Nebyly to slzy smutku. Byly to slzy úlevy, že pravda, ač bolestná, dává prostor k usmíření.
Od té chvíle jsme s Milenou opět spolupracovaly bez podezření. A já vím, že někdy nás nečekané setkání u šéfa může dovést k tomu, že se dozvíme to, co bychom jinak nezjistili: že za tišinou stojí strach, a za strachem často i šance na nový začátek.
