Článek
Jsem Eliška, je mi třicet osm let a mám šestnáctiletého syna. Vždycky to byl takový normální kluk. Trochu lenoch, trochu hračička. Bavily ho hry, někdy šel ven s kamarády, ale jinak doma spíš ležel s mobilem. Prostě klasický puberťák. Jenže poslední měsíce se u nás doma něco změnilo a já nevím, jak s tím naložit. A přiznám se, že mám strach.
Začalo to nenápadně. Najednou se začal pořád fotit. Zpočátku mi to přišlo skoro roztomilé. Říkala jsem si, že se prostě začal víc zajímat o svůj vzhled. Je to ten věk, kdy člověk řeší, jak vypadá. Jenže on se fotil všude a pořád. Před zrcadlem v koupelně, u stolu s jídlem, v posteli, dokonce i když jsme šli někam spolu. Nešlo o normální rodinné snímky, ale o pózování, tváření se, nastavování mobilu pod úhlem, o kterém já ani netušila, že existuje.
„Proč se pořád fotíš?“ ptala jsem se ho. „To je normální, mami. Všichni to dělají,“ mávl rukou a rychle zmizel do pokoje. Jenže u něj to nebylo jen občas. Trávil u toho celé hodiny. A co bylo ještě horší, pořád si s někým psal. Telefon nedal z ruky, usmíval se, někdy dokonce vstal v noci a já slyšela, jak mu na chodbě vibruje mobil. Měla jsem pocit, že je s někým v nepřetržitém kontaktu, ale nikdy mi neřekl s kým.
Začalo mi to vrtat hlavou. A pak přišel ten moment, kdy mě úplně zamrazilo. Šla jsem prát prádlo a při tom jsem si všimla, že z kapsy jeho bundy vypadlo pár bankovek. Ne stovka, ne dvě. Bylo to víc. A přitom já mu žádné peníze nedala. Manžel posílá kapesné na účet, vím přesně kolik. Tak odkud to měl?
Když jsem se ho zeptala, začal se rozčilovat. „Proč mi lezeš do věcí? To nejsou tvoje starosti!“ zakřičel na mě. A to byla chvíle, kdy se mi rozklepala kolena. Protože tohle už nebyl obyčejný pubertální vzdor. On něco skrýval.
Hlavou se mi honily ty nejhorší scénáře. Co když si píše s někým, kdo ho manipuluje? Co když mu někdo platí za fotky? Nebo ho dokonce nutí dělat něco horšího? Všude kolem slyšíme varování o tom, co se na internetu děje, a já najednou měla pocit, že se to stalo mému dítěti.
Zkoušela jsem s ním mluvit v klidu. Říkala jsem mu, že se o něj bojím, že sociální sítě jsou plné podvodníků a že nechci, aby se mu něco stalo. Jenže čím víc jsem se ptala, tím víc se uzavíral. „Mami, nech mě být. Nic ti do toho není,“ odsekl a zabouchl dveře.
Ale jak bych to jen mohla nechat být? Je to moje dítě! Pořád je nezletilý, pořád je to moje zodpovědnost. Jenže mám pocit, že se mi vzdaluje a já ztrácím kontrolu.
Nejhorší je, že se na něj dívám a nepoznávám ho. Někdy mám pocit, že je pyšný jen na to, kolik má „fanoušků“. Jindy přijde domů s novými sluchátky nebo mikinou a já se bojím zeptat, kde na to vzal. Tvrdí, že to byla výhra nebo dárek od kamarádů. Ale mně se to nezdá.
Cítím se úplně bezmocná. Manžel mi říká, ať mu dám víc volnosti, že se to „srovná“. Ale já jsem matka. Já cítím, že se tu děje něco, co by se dít nemělo. A že pokud zasáhnu pozdě, může být zle.
Možná jsem paranoidní, možná přeháním. Ale když vidím, jak rychle ten online svět dokáže děti stáhnout do průšvihu, nevěřím už na náhody. A tak jsem teď ve fázi, kdy zvažuju, že mu prostě vezmu telefon, podívám se mu do zpráv a zjistím pravdu. Bojím se ale, že pak už úplně ztratím jeho důvěru.
Jsem rozpolcená. Na jedné straně nechci být ta zlá máma, co špehuje vlastní dítě. Na druhé straně mi srdce říká, že musím jednat, dokud není pozdě. Protože když vidím ty peníze, ty nové věci a jeho chování, nejde mi o nic jiného než o to, aby byl v bezpečí.
Nevím, jak to dopadne. Ale jedno vím jistě. Tohle je ta nejtěžší zkouška mého života. Být matkou v době, kdy internet dokáže vzít dítěti dětství a rodičům klidné spaní.
Zdroj: příběh naší čtenářky
