Článek
Klidný, tichý chlapeček, který si nejraději hraje s pastelkami. Od malička ho bavilo kreslit – domy, auta, zvířata. Ale asi před třemi měsíci se v jeho kresbách začala objevovat postava.
Nejdřív jsem tomu nevěnovala pozornost. Děti mají fantazii. Myslela jsem si, že si vymyslel nějakého hrdinu, možná postavu z pohádky. Ale tahle byla jiná. Všechno, co Adam kreslil, mělo jedno společné: vždy někde v rohu obrázku stála vysoká silueta. Vysoká postava v dlouhém kabátu. Bez obličeje. Někdy s kloboukem, jindy s deštníkem. Ale vždy jen jako stín. Vždy sama.
„Kdo to je?“ zeptala jsem se ho jednou.
Adam se usmál a řekl klidně: „To je Pan Dlouhý.“
„A kde jsi ho viděl?“
„Za oknem. Ale jen večer. On se kouká, jak spím.“
Zamrazilo mě. Myslela jsem, že je to jen hra. Jenže on ho kreslil dál. A pokaždé byl Pan Dlouhý… bližší. Nejdřív stál venku. Pak ve dveřích. Pak za gaučem. A pak přímo vedle postele.
„Mluvili jste spolu?“ zeptala jsem se ho znepokojeně.
Adam jen pokrčil rameny. „Ne. On jen stojí. A čeká.“
Jednou v noci jsem se vzbudila. Něco mě znepokojilo. Možná jen ticho, možná pocit, že nejsem sama. Šla jsem zkontrolovat Adama. Spal. Pokoj byl v pořádku. Jen u okna ležela další kresba. Tentokrát vytržená ze školního bloku. A na ní byla já. Spící v posteli. A vedle mě… Pan Dlouhý.
Začala jsem být nervózní. Ptal se ho učitel, jestli je vše v pořádku. I on si všiml, že Adam kreslí pořád stejnou postavu. Odpověděl mu prý stejně: „To je kamarád. On jen chodí večer.“
Rozhodla jsem se jednou zůstat vzhůru. Sedla jsem si do Adamova pokoje, vedle postele, a čekala. Celý byt byl ztichlý, jen zvenčí bylo slyšet občasné vrzání stromů ve větru. Byla jsem unavená, skoro jsem usínala, když jsem koutkem oka zahlédla pohyb u okna.
Zvedla jsem hlavu. A tam stál.
Vysoká postava, silueta ostře vykreslená proti noční tmě. Kabát, klobouk, dlouhé ruce podél těla. Neviděla jsem tvář. Ale cítila jsem – že se dívá. Na mě. Na něj.
Zůstala jsem ztuhle sedět. Ani jsem nekřičela. Jen jsem zírala, neschopná se pohnout. A pak – pomalu – ten stín udělal krok dozadu. A zmizel.
Doběhla jsem k oknu. Nikde nikdo. Žádné stopy. Nic.
Druhý den jsem si znovu prohlížela všechny kresby, které Adam vytvořil. Byla jich desítky. Všechny se stejným motivem. Až jsem si všimla něčeho zvláštního – postava Pana Dlouhého vrhala jiný stín než okolí. Byl to jediný prvek, který se měnil. Směr stínu. Poloha rukou. A na posledních několika obrázcích… natahoval ruku dopředu.
Jako by se natahoval po někom. Po mně? Po Adamovi?
Kresby jsem uložila do krabice. Pověsila jsem na okna těžké závěsy. A začala nechávat puštěné světlo přes noc. Ale věděla jsem, že tím to nekončí. Protože dnes ráno, když jsem přišla Adama probudit, ležel na polštáři nový obrázek. A v rohu byla věta, napsaná dětskou rukou:
„Už brzy půjde dál.“
Od té doby spíme oba uprostřed bytu, beze světel, bez stínu. Ale já vím, že Pan Dlouhý čeká.
Až se zase podívám. Až ztratím klid. Až přijde chvíle, kdy už nepůjde jen o obrázky.
A pak… už nebude jen na papíře.
